I. Hra o nevěstu.

Slunka jarní lesky širých oken řadou

na podlahy mramor pestré záře kladou,

mihotavé stíny tabul umně tkaných

ze skel různé barvy, drobných, šestihranných.

V čele síně skví se drahé křeslo dvojí;

před jedním král český v říze zlaté stojí,

jako jitřní slunce v nachu červánkovém

září pod purpurným baldachýnu krovem.

Vedle něho hojnou stříbrohlavu řásou

královna se třpytí snivé luny krásou.

Jak les kmenů statných páni s jedné strany,

jak sad květů luzných s druhé paní, panny.

Před tím sborem slavným nízko sklání čela

poslů říše dánské četa pestroskvělá.

V čele jich pan Strange Ebbesön se jeví,

hladkých mravů dvorných, krásy málem děví;

po skráních mu plynou vlny rusých vlasů

na kabátec drahý s dýkou skvostnou v pasu,

s měkkou sobolinou na řasnatém lemu.

Mladistvý pan Limbak na pravici jemu,

Olaf Lykke v levo ruce s lesklým kovem

kříží na krunýři z šupin ocelovém;

Albert z Eskildsö tu moudrým okem vzhlíží,

tučný Petr Globe křiví páteř stíží,

vážně Petr biskup obličej tu kloní

velebný, kol něhož vlasů sníh se roní

s bílým vousem na hruď, z pod infule skvělé,

do níž z perel křížek vetkán přeuměle.

Mluví teď pan Strange ozdobně a hladce:

„Valdemar, král mocný velké říše dánské,

posílá nás k tobě, slavný Čechů vládce.

Jemu poddáno vše plémě seveřanské;

ostrovů roj valný v jeho žezla stínu

jako smaragd hojný v moře siném klínu

kyprou lučin zeleň v jezer tichých jase

zrcadlí, kde nivou tučný skot se pase.

Kolem chatek šťastných chrustí klasy zlaté,

sledí stříbrem blýská moře přebohaté.

Do přístavů čilých ze všech konců světa

množství bělokřídlých korábů se sletá

jak bělásků s cizích zemí zlatým pelem.

Pyšná kvetou města. Kláštery a chrámy

k nebi velebným se vypínají čelem.

Boží jsme my vojsko a bůh válčí s námi:

Nad Volyní kleslou víry slunko jasné

do pohanské chmury blahodějně svítá,

nad Arkony rumem kříže břevno spasné

zatknuto je v padlé témě Svantovíta.

V široširém kruhu, kde břeh slávský zmývá

Baltu ohromného vlna stříbrosivá,

poddány nám hojné Polabanů kmeny,

ba, i Němců kraje Dánům podrobeny.

Už i Čudům divým král náš mocný chystá

na šíj urputnou jho sladké Jesu Krista.

K jeho slovu hrdin bez počtu se řítí

svatý kříž, česť dánskou uhájit svou krví;

tisíc lodí letí na kyn jeho brvy

v ozbrojení hrozném, mořští draci lítí.

Strašný nepříteli, milostným je doma:

jako vlídný otec k lidu svému shlíží

a med laskavosti kane jeho rtoma,

moudrý jeho zákon zlosyna jen tíží.

Ale cit, jenž – bohem v srdce štěpen muži –

k líbeznosti ženské sílu jeho táhne,

krále schvátil touhou po milostné druži

a lid jeho vlídné po mateři práhne.

Pátravý hled jeho koruny tvé lesky

v dálku přivábily, v rozkošný kraj český,

kde kmen Přemyslovců z šerých věků klínu

vypíná se mocně slávy na výsluní –

A hle! fialinka, skrytá v jeho stínu,

lahodou své krásy, cností libou vůní

zajala mu srdce; o ní mluví stále,

jmeno její šeptá, kloně snivé hledy

v umný štětce výtvor, její stín to bledý,

a zpěv skaldů budí k její pouze chvále.

Jeho jmenem tobě, slavný Čechů králi,

královno ty jasná, pozdrav nesem’ z dáli,

na kolenou prosbu vznášejíce vroucí:

Vložte v jeho ruce perlu přežádoucí,

Margaritu kněžnu, světlou svoji dceru.

Zaplesá s ním všecek národ na severu!

Jako snoubí svlačce květnatého zdoba

mohutné dva kmeny přes tok dravé vody:

tak přes živel zbujný, který tiskne oba,

tento sňatek spojí vznešené dva rody,

národy dva mocné družby poutem svíže

ke zdaru jich obou, svatého i kříže!“

Zaševelil vánek v pyšných kmenů lese,

ale dél se sadem vábných květů nese:

schylují se k sobě hlavy lepolící

s vínky skvoucích perel v jasné, temné kštici,

čile oko s okem, dlaň se střetá s dlaní;

tak ruch jemný vane sborem panen, paní

po Dánově řeči. Však ni šepot kolem

neozval se z pestrých tlumů pod prestolem

a všech zraky posléz ku králi se pjaly,

jehož rtové Dánům tak se odezvali:

„Vítáni nám buďte, vzácní vyslancové

krále, jenžto předním na severu slove.

Žádosť, již nám zjevil nyní vaším retem

a dřív listu blanou, vroucí tužby plnou,

srdce otcovské nám blahým jímá vznětem.

Známo nám, jak slavnou bitvou nesčíslnou

dánské moci záře s víry spasným svitem

rozlila se v baltském kraji rozložitém.

A ztuď sahá vládce, jehož jasné čelo

s leskem koruny zář cností vzácných nosí,

po kvítku, jež na pni našem otevřelo

kalíšek svůj bílý, plný nebes rosy,

ale skrytý cudně, zkvetlý v našem klíně,

však ne v lescích trůnu, v jeho pouze stíně!

Hodna prestolu jest, díme s pýchou blahou,

ač lesk zemské slávy nevábí jí zraky

a duch její dávno zbožnou tíhne snahou

k jiné nesmrtelné záři nad oblaky;

mněli jsme, že prchne ze světského ruchu

jak do hnízda ptáček bouří zaplašený

pod řeholní závoj, mezi svaté stěny,

že tam bude, v rajskou pohřížena tuchu,

modlitbami vzlétat k nohám Spasitele

za náš kraj i národ, za člověctvo celé,

Nuže, jinam vzácné poselstvo jí kyne

a dá bůh, že poupě k taji skromně lnoucí

v růži královskou se čárně porozvine

na výsluní moci, dechem lásky vroucí.

Však dřív poznejte ji; štětec mnohdy klame

a vždy obraz mrtvou podobu jen skýtá,

pouhý odlesk vnější; v živé tváři samé

teprv celá, pravá podstata se čítá.

Po bezduché malbě, po cizinců chvále

dotud znáte ji; ať nyní živa věstí,

vašeho-li hodna vznešeného krále,

svítá-li zrak její Dánsku hvězdou štěstí.

My pak v rodinnou se uchýlíme radu,

zbádáme, kam dceři duch i srdce měří,

vznesem’ hled ku krále nejvyššího hradu:

ten snad posléz tajným vnuknutím nám svěří,

jaké rozhodnutí pravou jesti drahou

za Markéty naší budoucností blahou.

Protož odkladu nám kratičkého přejte;

v našem hradě pak, jenž nyní vaším hradem,

hostinnosti naší volně užívejte.

Černíne náš milý, na tvá bedra kladem’

sladké břímě péče o milené hosti.

Pilně dbej, ať u nás v ničem nepohřeší

pohodlí a potěch vlastních domácností

a též jejich lid ať hojnosti se těší.

Tabule se naší s láskou súčastníte

a než noci černá korouhev se vztýčí,

konečné snad naše rozhodnutí zvíte,

z něhož, nebe přej, ať libě povyklíčí

nevadnoucí růže blahosti a zdaru

dceři naší, Dánsku, králi Valdemaru!“

Černín komoří tu vyšel z panstva davu,

s pozdravením vážným přidružil se k hostem.

Velebná to postať. Předků věrna mravu,

oděna je v šatě starodávném, prostém:

S vysokého těla dlouhý plášť se line

ve záhybech ladných, na rameni pravém

sepjat sponou zlatou; krátkým spodním havem

kožený pás s mečem širokým se vine;

z temné škorně svítá mnohé zlaté kvítko

a řemení zdobně obepíná lýtko.

Přes řasno až k pasu vous mu splývá bílý,

z šedin obličej zří vážný, ušlechtilý

okem, jež se třpytí v juném dosud žehu

pod obrvím bílým, chomáčkem to sněhu.

Poklonivše znovu nízko svoje čela

před králem a kněžnou, vyšli zvolna hosté

za Černínem v loubí hradu leposkvělá.

Kmet je baví družně v lahodnosti prosté,

provádí je komnat čaroskvoucí řadou,

velebností chrámů, sadu libou vnadou;

všechno památné, co hrad ten v nitru chová,

ukazuje, moudrá připojuje slova.

Dánové se diví staveb mohutnosti,

kráse jejich slohu, nitra jejich třpytu,

nesčíslných ozdob, skvostů čarosvitu;

a když na výstupek stařec uved’ hosti,

odkud obsáhly jich překvapené zory

náhle vábný dol, jímž slavná Praha zlatá

kupila svých domů, chrámů lepé sbory,

víly vltavské jsouc pasem obepjata

širým, blankytovým, v jehož smavém jasu

smaragd ostrůvků hrál větší pro okrasu,

mocný Vyšehrad když jejich oko shlídlo

v plné velebnosti v čele sivé skály

jako králů bájných divulepé sídlo,

jasnou zeleň kolem, chlumy modré v dáli:

„Ach!“ tu mnohohlasé rozkošného žasu

tlupou pozaznělo jako jedním retem

a zrak lačný, blahým naplněný vznětem,

dlouho potápěl se v nevídanou krásu.

Ba, sám šedý biskup v nadšenosti hlasné

tvrdil: ani Veile, ani Gurre krásné,

aniž jinou stranu jeho vábné vlasti

na roveň že nelze půvabům těm klásti.

Posléz v hodovnu se za komořím brali.

Oslnil je síně přepych neskonalý:

vzácné malby stěn a drahokamy hojné

zářící v nich jako hvězdy na blankytu;

rozvěsené po nich bitev pleny zbrojné,

zlaté jilce, štíty, toulce v perel třpytu;

hladkých mramorových dlaždic pestré lesky,

sestavených vkusně v ladné arabesky.

Vesna sama hle! pro větší půvab ještě

nádheře té skytla tisíce svých dětí;

po stěnách se vinou v ladné věnců spleti,

podlaha též plna květového deště,

pestrých plna hvězdic, kalíšků a zvonců,

jejichž vůně vane do všech síně konců.

Dvořanstva tu čeká shromáždění valné,

v kožešinách drahých, kmentu, stříbře, zlatu,

v tovarech i vzácných mnohé země dalné,

v cizím různém kroji, v dědů lepém šatu.

Pavlán v síně výši jako hnízdo ptačí;

do trub tamo dlouhých, třepetného jasu,

s nichžto látky vzácné kanou za okrasu,

pištců zástup duje, co jim líce stačí;

bubenník v jich středu paličkami švihá:

jako blesk tu jedna, druhá tam se mihá

a teď obě rázem sklánějí se spolu

na dvojici kotlů břeskném ve hlaholu.

Tak sbor hudebníků plesně hosty vítá,

kolem nichž se mžikem věnec panstva splítá.

Jeden pro slov kvítka spěje k římským luhům,

dánským hovorem se druhý hostům vděčí,

jiných český pozdrav tlumočí svým druhům

Albert z Eskildsö, jsa znalý mnohých řečí.

Však již opět hlahol hudby doprovází

Přemysla, jenž s chotí do hodovny vchází.

V čele tabule s ní sedá; s pravé strany

u něho pan Strange s ostatními Dány;

za těmi pak dolů do konce až stolu

páni čeští o řad dohodli se spolu;

naproti nim dámy u královny řadou

jako dlouhý řetěz květů, různých vnadou.

Jenom po princezně, k níž jich mysli spějí,

nadarmo se zraky Dánů otáčejí.

A roj sličných pážat v zefýrovém chvatě

poletuje síní; posuňkem jim velí

podčeší a stolník; v bělorůžném šatě

na pohrudí lev jim září stříbroskvělý.

Hostů skvoucí věnec obsluhují hbitě:

Ten tam dlaní jednou vznáší ostražitě

širou mísu zlatou, smavé zraky chýle

v obrubu jí zdobnou práce ušlechtilé,

jako kejklíř lehko s ní se chvěje blíže,

spadlou k líci kadeř druhou rukou dviže;

jiný naperliv číš letmo mednou vlnou,

před hosta ji staví, rovně po kraj plnou;

takto beze zvuku, beze hlasu krouží,

jako duchové, již rekům báje slouží.

Rukávy jim dvojné, zdmuté chvatnou pílí,

vlají v zadu jako křídla za motýli.

Dvorský mrav tu není poutem hovornosti;

přitlumujeť pouze hlasy hodovníků

a jen král když mluví aneb někdo z hostí,

mlkne hovor na rtu pánů, paní rtíku

jako náhlým kouzlem až do konce stolu

a vše visí na rtech jeho bez hlaholu.

Takto stromy lesa, když jím vítr vane,

v lehký snoubí šum své hlasy pomíchané,

pojednou však šepot mlkne kolem všude

a jen mocný dub tu ve vichřice dmutí

korunou svou chvějnou šumný nápěv hude,

ostatní pak stojí tiše, bez pohnutí.

Přemysl se vlídně s každým hostem baví;

vyptává se, jaký život na seveře,

jaká země tvářnosť, jaké lidu mravy –

po bitvách a plavbách, orbě, lovu zvěře.

Nejeden tu volně pouští uzdu řeči:

ten, jak s chrtů smečkou stíhal zubra stopy,

až mu v mohutnou plec břitké vrazil kopí,

onen, jak se utkal s Vendy prudkou sečí

v děsné bitvě mořské pod Volyňským valem,

jiný Arkony pád líčí se zápalem.

Globe jen tu skromně mlčí; k zlaté míse

blahou tučnou tváří pilně uklání se.

Ale též pan Strange roztržitým zdá se.

Řadou paní, panen tajně rozhledá se;

jak dvě včelky pilné za květinek medem,

oči jeho po nich bloudí toužným hledem.

Ale na posledním z těchto živých květů,

na tabule konci, stavily se v letu.

Ač to nejnižší všech dvorských děvic asi

a šat její nejmíň skvostnými hrá jasy,

přec jej vábí nejvíc, jako v pestrém vínku

zakochá si pohled libou fialinku,

nech své líčko něžné skromně sklání v listy.

Její obličej tak milý, svěží, čistý

rázem popohnal mu srdce prudším tepem

a zrak dlel jak zmámen na tom zjevu lepém.

Než teď ukryla mu hlavinku tu krásnou

kytice, jež před ní z vázy zlaté strmí,

kalichův a zvonců směsí pestrou, řásnou;

vedle té pak ještě nade vzácnou krmí,

jež má útvar páva, peří rozestřené

jako skvostný vějíř duhově se klene –

obé záclonu jí neprůhlednou spřádá.

Nadarmo pan Strange v peří, květech bádá,

hlavu nazad šine, ku předu a stranou –

neproniká clonu před milostnou pannou.

Zatím kolem něho sudba země Svaté

horlivými slovy plní rety vzňaté.

Biskup Sjaelandský tu s pražským Danielem

dojímavě touží v rozhovoru vřelém,

že ta půda drahá, jížto milosť boží

každou pídi spasným posvětila činem,

ve spuštění truchlí, v ssutinách a hloží,

krutě rozdeptána divým Moslemínem;

že ten luh, kde spásu zvěstovali s hůry

nad robátkem v jeslích nebes plesné kůry,

kde bůh člověk slova pravdy věčné hlásal,

kde krev za nás cedil, smrti břímě střásal,

že hrob jeho svatý, jenž jak hvězda září

světu věřícímu z pohanské tam noci,

že ta všechna místa zpupný divoch maří,

křesťanů tam hlouček hyne bez pomoci.

O výpravách kříže dále řeč se snuje;

bývalý tu křižák čile vypravuje

o svých bojích, strastech; jiný cestu líčí,

k Jordánu již konal v říze putovničí.

Jen pan Jiřík starý, z Buzoviců kmene,

mlčky kloní líce, husto rozbrázděné

mnohých roků péčí, mnohou krutou sečí.

Poslouchá jak ve snách bohatýrů řeči,

časem rtů jen pohyb, záblesk oka praví,

že by mohl zjevit činy větší slávy.

S úsměvem naň hledí Přemysl i vece:

„Což ty, pane Jiří, sedíš beze slova?

Vždyť i tvé se křížem skvěly juné plece.

O šachu ten příběh netaj ze skromnosti.

Doufám, že zaň dojdeš chvály pánů hostí

a my rádi známé vyslechneme znova.“

Jiřík trhnul sebou, jak by střásal snění;

plaše pohled’ kolem a všech vida zření

obrácené k sobě, zapýřil se málo,

však hned oko jeho směle pozaplálo,

poklonil se králi, hostů dánských řadu

a tak začal, hladě šedivou si bradu:

„Po tvé vůli, pane, rád ten příběh sdělím;

ale řeči mistrem nejsem valně skvělým,

protož, hosté vzácní, mějte shovívání:

milejší mně mečem, nežli slovem klání. –

Ano, byl jsem v zemi, jejíž sešlou tváří

stopy Krista Pána zbožným očím září

nesmrtelným leskem; v zanícení němém

k zemi pad’ jsem, zočiv hvězdu nad Betlemem,

na Golgotě prsť jsem líbal spásonosnou,

boží hrob jsem kropil slzí vlahou rosnou.

Byl jsem tehdáž jinoch osmnácti roků,

ale nad věk statný; po otcově boku,

s českých křižáků jsem stoupal valným sborem

krále Vladislava jasným pod praporem.

S Francouzův a Němcův ohromnými šiky

na východ jsme táhli; voj ten převeliký

jako řeka valil krajem šumné vlny,

z něho kmital kříže odznak nesčíslný,

nad ním praporů jak letních oblak vlálo,

oko tisíceré nadšeností plálo. –

Však – ó žel! – čím dále voj se valil k cíli,

tím víc řídnul, hynul, ztrácel jaré síly,

huben morem, hladem, šípy nebes žhavých,

zbraní, zradou láje, horší šelem dravých...

Boží hrob, ta perla víry drahocenná,

zůstal pod loupežným drápem Saracéna.

Však ne vinou naší bohulibé snahy

zmařeny; krev česká proudila tam valem;

hrdinsky tam klesl též můj otec drahý.

Tím se zbožný žár můj zvýšil pomsty palem:

boj mne vídal prvním, kde byl nejvýš zlícen,

a jak slepý spěl jsem v nebezpečí jícen.

Ve svaté až město jsem se vloudil směle

v šatech arabských, nad hrobem Spasitele

pomodliv se, unik’ nástrah mosleminů –

mnoho vykonal jsem takých smělých činů.

Saracén kýs mladý – Selim nazýval se –

mátohou všem kříže bojovníkům stal se.

Orlem hnízdil na lbi nebetyčné skály

osamělé; hrad ten silou obřích ramen

zdál se vytesán tam v temný skály kámen;

mračně rozhlížel se pouště tesknou dálí.

Odtud s lidem svým se snášel orla lety

na křesťanů slabé, rozptýlené čety;

však i dál si troufal za křižáckým šikem;

jak by z půdy tryskl, ze předu neb zadu

vyřítil se náhle, zrubav tlupu mžikem

bez trestu zas vichrem dostih’ svého hradu.

Křesťanů hněv marně bouřil k němu vzhůru,

sražen klesal nazpět – Selim smál se s výše

bezmocné jich zlobě – v nezkrocené pýše

půlměsíc tam skvoucí trčel v oblak chmůru.

Mluvilo se vojskem, že ten jinoch zpupný

kouzelník je ranám smrtným nepřístupný,

že hruď jeho v seči jista bez brnění,

v motýly kol něho šípů déšť se mění,

že zná v čárný závoj mizet beze stopy.

Slyšte jen! Kdys v líté seči klesl s koněm,

meč mu lebku rozťal, v bok se vrylo kopí

a kov sterých kopyt, škorní deptal po něm –

Než aj! za dnů málo přepad’ naši tlupu

ten, jejž za kořisť jsme pokládali supů,

hrdě letěl mračnem šípového deště,

jarý jako dřív, ba zdál se mladším ještě.

Jedni děli: Rány scelila moc kouzla!

Jiní zase: Zloba ďáblova to vklouzla

do mrtvoly, by v ní kříže sluhy mořil!

Já však nevěřil těm řečem, denně znovu

cestu hledaje, bych doupě dravčí zbořil,

pokořil a ztrestal zpupnosť Selimovu.

Tlupa nepřátel kdys v léčku mému sboru

padla, porubána – náčelník jat pouze –,

Selimu ji poslal žoldán za podporu.

Lesť ten úspěch vnukl žhavé mojí touze.

Turbany jsme padlých obtočili hlavy

a tak s vůdcem jatým po svízelu mnohém

dostihli jsme šerem podoblačné skrýše

zbojce nezdolného; znamení prv rohem

zajatec dal vzhůru, roh též zazněl s výše.

Odpověděl strážcům mohamedán jatý

a již vcházeli jsme rozletlými vraty.

Pochodní zář plachá v ústrety nám svítá

z rukou hradní chasy. Oj, což náhle s ramen

cizí háv nám klesá, krvorudě zkvítá

kříž na prsou našich, z oka šlehá plamen!

A než překvapení damascenky chytli,

již se v jejich tlumu meče naše kmitly

jako hlesky mrakem; Kristus! Kristus, hřmělo

ze rtů našich; z jejich Allah! pozaznělo.

Zápas nastal tuhý v nádvoří a hradu,

kam čásť našich vnikla; já pak v jejich čele

pádě přes mramorných stupňů valnou řadu,

oslněn jsem stanul v síni čaroskvělé.

Tlupy sloupů štíhlých nad ozdobné hlavy

oblouky tu pjaly podkov ladným tvarem,

jež pruh divných okras, pestře mihotavý,

vroubil stříbrem, zlatem, kamy v lesku jarém.

Také stěny vůkol prací vykládanou

zářily, jež v bájné splétala se kvítí,

jemná tak, že mněl jsi přízi hebkou zříti,

z nitek zlatých, pestrých přeuměle tkanou.

Věta rozmanitá z písem lžiproroka

províjela kvítí zlatistými slovy,

kupole pak shůry vzdušná, pestroboká

sesílala mnohý útvar krápníkový;

a s těch na řetízcích stříbrných se dole

houpaly jak věnec hvězdný, třepetavý

lampy divuskvostné ve plamenném kole,

po nádheře kolem strouce pablesk hravý,

vábně zápasíce různobarvým kmitem

s tajuplným zadních komnat polosvitem.

Uprostřed té síně stál sám vládce hradu.

Náhlý poplach ze hry vyrušil jej: stranou

zářných figurek směs bez ladu a skladu

válela se deskou, skvostně vykládanou.

Krásný zjev byl Selim: Postať hrdě vzpjatá

objevuje tvary ztepilé a směrné

v rouše lepořasém z hedbáví a zlata;

hvězdou noci jarní svítá oko černé

v tajuplném kouzlu zespod hebké řásy,

v líci bledé, hladké, dívčí věru krásy.

Hlavu kryje přilba, všecka zlato ryzé;

klénot její svítí tvarem půlměsíce,

jako turban drátu stříbrného příze

obrubu jí halí, splývá kolem líce

na dva terče zlaté, jak dvě slunce skvoucí,

chránící mu ňadra, bojovně se dmoucí.

Právě z pochvy drahé, po níž zlatě zkvetá

písmo koranu, kov zakřivený vzletá,

i ten hojným veršem zlaceným se zžíhá

a jak siný blesk se nade skrání míhá.

K němu družina se sbíhá divým shonem.

Vábná síň se plní třeskem, rykem, stonem.

Mramoru sníh s mutným červánkem se druží,

koberců květ rudne nachem rosy děsné.

Mezi sloupy, kde as jindy ve hře plesné

škeřily se zoubků perly ústek růží,

vraha zběsilého tvář se jeví vrahu

s lítou krve žízní v temnu šklebných tahů.

Kde snad vábným tancem smavé krasavici

oko plálo, kotník zlatou zvonil zdobou,

vzduch se kmitá mečů strašnou blýskavicí,

bolestí ret ječí a zub skřípe zlobou.

Mne však do souboje rozjiskřeným okem

přivábil hned Selim. Prudkým k němu skokem

chtivě zaletěl jsem, jako v náruč milce,

s mečem napřaženým, jemuž z ozdob jilce

jako plamen čepel vlnovitý žířil.

A hned zápas vichrem bouřlivým se zvířil:

Kovový můj plam tu vzhůru k nebi šlehal,

tu se rovně k ňadrům odpůrcovým vlnil,

tu, jak před útokem lstivý had, si lehal:

Selim pak vzduch leskem šavle křivé plnil,

kresle do něho jak děcko uhlem žhavým

jiskřící se křivky kmitem kolotavým;

mih té zbraně chvílí zdál se po mně vzlétat

jako osidlo, jež lapá koně stepi,

a již do své kličky třpytné šíj’ mi vplétat.

Svižný Saracén jak přelud hroznolepý

před mým okem v lehkých obratech se míhal,

že hled stěží zraku jeho sršné žáry

a blesk meče, štítu okrouhlého stíhal –

div jsem neuvěřil v jeho tajné čáry.

Tak jsme drahnou dobu v zápolení lítém

napřahali meče, rány odráželi,

na štít časem třeskně naráželi štítem,

jako berani dva, když se bijí čely.

A jak stranou stádce hledíc na tu srážku

ticho ždá, kam skloní vítězství svou vážku:

takto v boji ustav bezděky, lid branný

na úžasný souboj hleděl s obé strany.

Dlouho nerozhodně zuřil. V mocné zlobě

posléz uchvátil jsem jilec v ruce obě

a ťal rázem hromným – –“ V řeči jarém toku

rukou Jiří máv’, leč – běda! – pěstí silnou

zasáh’ pana Globa ruku, včelku pilnou,

která zlatou lžíci lákavého moku

právě nesla k ústům, jak med v otvor úle;

teď on, stižen ranou řečnického meče,

vypouleným okem hledí ustrnule,

jak med ubrusovou třásní k zemi teče...

Jiří koktaje za prominutí žádá,

v rozpacích se pýře; kolem na rty pánů

úsměv nad rozmarným výjevem se vkrádá;

však již stařec dále prudkou líčí ránu:

„Do přilby mu třeskla meče rána vzteklá,

že šperk její rozprch’ se v déšť jisker zlatý

a jun zatřásl se s temene až v paty –

zbraň mu padla z ruky – přílbice se smekla

k šíji s odervanou stříbrotkanou clonou –

a hle! pod ní, jak by kráska zlatý hřeben

vytrhla, jenž poutal kučer spoustu vonnou,

pojednou vlas lesklý, zatmělý jak eben

proudy měkkými se bujně povyronil

k šíji, v ňadra bojem zpola obnažená – –

V úžasu jsem ucouf’, čepel zmaten sklonil

a rtem udivení výkřik zazněl: Žena!

Ano, dívka jsem – dí ona –. Jsem Nighara,

Selimova sestra. Zkvétali jsme spolu

jak pod jedním listem dvojné poupě jara,

duše s duší spjatá v rozkoši a bolu.

Skráň na skráni plála, když nás k nebe stanu

zbožný otec vznášel zvěstí alkoranu,

hry též Selimovy byly mými hrami,

ba když cvičiti se začal v díle mužném

pohrdnuvši dívek prací, zábavami

s ním jsem častokráte v závodění družném

s ořem harcovala, k terči bila střelou

a vzduch protínala damascenkou skvělou.

Pak nám zemřel otec. Selim v jeho stopy

věrně stoupal, meč svůj tase pro Allaha –

sklátilo jej ve hrob nevěřících kopí,

supům pohozena hlava jeho drahá.

Zůstavil mi hoře a s ním svaté hněvy;

Allah v ňadra chabá vdech’ mi divnou sílu,

že se zasnoubila s mečem ruka děvy

a duch její zmužněl v pomsty krutém dílu.

Poznal jsi, jak vládnu ocelí a štítem –

Nuže, znovu v seč, ať zápas rozhodneme! –

Vzchopila meč kleslý v ruky sklonu hbitém.

Mne však pjalo dosud ustrnutí němé,

jako lid můj kolem. Až jsem po té zvolal:

Sesterskou ctím lásku, ctím ten zápal vroucí,

jenž tu před žasnoucím okem zaplápolal

v hrdinnosti dívčí zázrak divuskvoucí.

I mně vůdčí hvězdou víra – pravá víra,

z Betlému že svitla spása všehomíra;

i mne k pomstě nítí drahé hlavy ztráta,

jež mi pouště pískem žhavým pozaváta.

Ale s tebou válčit rytířství mi nedá,

meč, jenž Kristu slouží, před ženou se sklání

a jen v záštitu se nad čelo jí zvedá.

Volně odtud vyjdi, slovo mé tě chrání,

a nás muže nech, ať v drsné mečů hudbě

rozhodneme o své, toho hradu sudbě.

Ne tak! – volá dívka – já jsem hradu duší,

hlavou branců těch; mně rozhodnouti sluší.

Dost již krve teklo, dotud síly rovny –

přejme, živ ať vyjde lidu zbytek skrovný.

Sami dobojujme zápas o tvrz tuto,

a když mečem nechceš, volme zbraně jiné –

důmyslem a vtipem budiž rozhodnuto.

Hle, tam duchů něžné zápasiště kyne,

kde i s ženou rytíř bez vady se měří;

jemu ruce naše osud hradu svěří.

K šachu! On ať určí sídla toho pána;

soku s družinou buď volná cesta přána.

Bezděky jsem svolil. Jako tknutím proutku

čarovného mžikem obraz kol se změnil:

Kde ryk zloby zněl, běs války zuby cenil,

sedíme teď klidně, k loutce kladem loutku

na prkénko pestré. Do kola se kupí

svorně křižáků i Saracénů tlupy;

ruka dosud jilec křečovitě svírá,

ale oko jejich zvědavě jen zírá,

kterak řadíme teď k bitevnímu šiku

něžné figurky na místě bojovníků.

Do ticha jen tahy lehkým znějí ruchem.

V boji tom Nighara zjevila mi v mále,

že v ní chrabrosť s bystrým zasnoubena duchem.

Ač hry dobře znalý, v tísni vězím stále,

útočí jak lvice, každou léčku ničí.

Tak se dlouho bila vojska trpasličí,

sem tam klonily se rozhodnutí vážky,

až boj bez vítězství skončil, bez porážky.

S úsměvem Nighara řekla: Marně bádám,

jakou rozhodnutí nyní získat zbraní?

Pro dnes – odvětil jsem – všechny zbraně skládám.

Nezdolal jsem tebe. Zůstaň hradu paní.

Však již, děvo hrdá, nakloň mysl k míru,

nevyzývej kříže vojsko. Nerad znovu

setkal bych se s tebou v bitvy vzteklém víru!

Nesetkáš se! – děla. – Stínu Selimovu

dost již prolila jsem v oběť krve vaší,

ženství zapuzené zpět se v duši vkrádá,

války démona mi z chabých ňader plaší.

Navždy již má dlaň ten meč, tu přilbu skládá,

už Nighary nikdy neuhlídáš siré.

Odejdi co přítel, dobrý bohatýre,

a dar tento vlídně přijmi na rozchodu:

šach ten, památný to klenot mého rodu,

obemžený zkazek tajuplným vděkem,

zvěstmi o báječném kraji, předalekém,

o kněžnách, jichž bílé prsty na něm hrály,

o krvavých svárech, které nad ním vzplály,

o květnatých poutech milostného stesku,

jež se tajně pjaly přes tu skvostnou desku –

Tobě však, až milé nad tebou se sklene

nebe otčiny, nech časem připomene

děvu nešťastnou, jež v stínu dalných palem

žije vzpomínkami, modlitbou a žalem.

Tak se stalo. Se mnou k domácímu lánu

putovala divná kořisť od Jordánu.

Nad můj hrad ty šachy jsou mi dražší skorem –

cenu jejich vlastním ohledáte zorem.“

Skončiv takto Jiří, přikýv’ k sobě páže;

to jak zefýr letí, kamo rytíř káže.

Příběh divuhodný hosté starci chválí,

nad hrdinstvím žasnou děvy saracenské

a kmet Černín z věkův omlžené dáli

na to váží zvěsť, jak útlé ruce ženské

luky napínaly, mečem statně vládly,

Děvín vyvěživše proti Vyšehradu,

o Šárce báj Dánům sdílí, o Ctiradu.

Král však Jiříka tak žertem volným škádlí:

„Zdá se přec, že v půtce s bohatýrkou perné

bídně podlehl jsi – pravda, nezmohly tě

její zbraně, vtipy – ale kouzlo černé:

vlasů havraních tě spjaly hebké sítě

a štít prožehlo ti žárem temné oko,

do srdce svým bleskem vniklo přehluboko.

Vyznej! Nezapírej! Hle, vždyť ještě nyní,

kdy žár bujné hlavy uhas mrazem jíní,

mladickým ti ohněm vzletné oko sálá,

líčíc půvab oné čarodějky, brachu!

Škoda, že tak věrně k Mohamedu stála –

byl bys dámu jistě odnes’ místo šachů!“

„Žertem jsou tvá slova, králi,“ Jiřík praví.

„Krásná líc mi nikdy nepomátla hlavy.

Nejsem Ctiradem. Vždy ctil jsem ženské cnosti,

rád jich odlesk vídal v rysů vábných cloně,

k ženám rytířské vždy konal povinnosti,

ale nikdy rozum neztratil jsem pro ně.

Nepěstím ten způsob, nedůstojný muže,

slaďounkou tu milosť, zbrklou službu paní,

v modlářské jež cetky halí naše druže

a jim v okotržném blouznění se klaní;

protivny mně z duše zženilé ty zvuky,

vzlykavá ta píseň, jež k nám nyní vane

z cizích louten, plných divné slasti, muky,

místo starých zpěvů krásy nehledané – –“

Při tom na podálném křesle utkvěl zorem.

Se dvořanů mladších cizorouchým sborem

toulavý tam pěvec, z dálného as kraje,

s loutnou v klíně sedí, sladce pozíraje

na protější paní. K Jiříkově řeči

prudce vážný Černín šedou hlavou svědčí.

K onomu se vrací letem páže mladé,

drahocenné šachy v ruce jeho klade.

Jiří staví pyšně před žasnoucí Dány

šachovnici, jakou zřídka člověk vídá:

na cedrové desce čistě vykládány

role zlatá s rolí stříbrnou se střídá.

Jeho prsty zvolna měšce okraj šíří

řásný, zářivý jak máku květné chmýří,

na němž, sestaveny v divné písmo zdobné,

jako kapky rosné svítí perly drobné;

hloub teď ruka sklouzá, povynáší z důli

skvostnou figurku, ji staví na tabuli:

slon to křišťálový, v jehož zádech trčí

válečná věž lehká s tlupou bojovníků,

pod šípem tu jedněch tetiva se krčí,

jiní napřahují k hodu dlouhou píku;

také slonu v šíji honec kopí třímá,

slon sám jeví pod ním bojechtivou snahu,

hrozivě svůj chobot vypíná a zdýmá,

těžkou nohu zdvihá k podeptání vrahů –

všechno křišťál horský, průhledný a skvělý,

z něhož div ten kouzlil mistr přeumělý.

A dál Jiří zdvihá jiná dílka různá,

tvarů rozmanitých, krásou stejně luzná:

krále, ferse, slony, jezdce, čluny, pěšce;

rojí se tu z nitra kouzelného měšce

útvar za útvarem v rozmanité kráse,

jako vidin zářných tíseň rojívá se

z obraznosti pěvce, když mu kolem čela

duhy křídlem chvíle tvůrčí pozachvěla.

Figurky a deska z ruky v ruku bloudí,

obdivu hles mnohý ze rtů hostí loudí.

Petr biskup mní, že z Persie ty šachy,

neboť Saracéni za hřích kladou sobě

tvořit díla mrtvá živých ku podobě –

před modlářstvím směšné modlářů ty strachy!

Přisvědčuje Globe; lahůdek syt, pase

s rozkoší teď oči na figurek jase,

se všech stran je hladí prsty jeho tučné,

zkoumají též ťukem hrany lehkozvučné;

bohatým on velmi; četné jeho lodě

mnohdy za kupectvím plují po východě,

tamní šach prý časem přivážejí taky,

jímž si lodníci čas krátí na palubě:

kuželů to hrstka, osekaných hrubě,

rozlišených výškou jen a vrubů znaky,

zavázaných v uzel; rozestřeš tu látku –

a hle! šachovnice vetkána je v šátku. –

Jiný, křižák někdy, v poušti viděl dalné

šachy ještě prostší; dvé tam beduinů

načrtlo je kopím v písků žhavém klínu,

za figurky k tomu vzavše sledy žalné

mrtvých karavan: běl kostí tlících vůkol,

člověčí dvě lebky měly králův úkol. –

Učený pan Albert z figurky zas jedné, –

loď to křišťálová, za plachty jí slouží

plátky slonoviny tenké, polprůhledné,

plavců řad z ní zlatá vesla v tůni hrouží –

mní, že z Indie ty šachy; tam prý lodi

ve figurek sboru; rozpak jen mu plodí,

že tam králů čtvero. Než v tom svorni všicci,

že to dílo divné v nádherné své zdobě

předčí nad kouzelnou samu šachovnici,

s pokladem jež bájným v Merlinově hrobě

nyní leží, na níž figurky kdys hrály

samy sebou v poctu Artušovi králi.

O hře v šachy na to rozhovor se spřádá.

Her to perla skvoucí! – všichni kol ji chválí –.

Obrazem je stavů, z nichž se říše skládá,

moudrosť panovničí hravě vnuká králi,

vojevůdci dává mnohou vtipnou radu,

pro každého chová sterou ducha vnadu.

Ba, jest obraz světa – jakož napsal kdosi –

Temná, světla pole lidské značí losy,

lidé světem chodí, každý v roli jiné,

král tu, rytíř, chuďas různým směrem těká,

však jsou loutky všichni, jež prst boží šine,

po hře pak je všechny hrob jak měšec čeká,

do něhož ty loutky bez rozdílu spějí,

žebrák nejvýš snad, král padne nejspodněji.

Ba – vzdech’ pražský biskup – v šachovnici světa

s jedné strany Bůh a s druhé satan hraje,

zlých tu voj se s dobrým u zápasu střetá,

mnohou duši křehkou nebi odnímaje;

ale víra blahá v písmě kotví svatém,

že král světla kdys trůn temna skácí matem.

Strange hovorům těm naslouchá jen zpola:

jeho zrak dlí stále na tabule konci,

kde teď pod kytice peřestými zvonci,

ze zpod tuhého pér modrookých kola

prosvitla mu sličná hlava nakloněná,

peřejemi hebkých vlasů obroněná;

stěží poutá jejich vlnky rozbujnělé

zlatý skránec tenký, s perel hvězdou v čele.

Milý pane Strange, co ti oko zžíhá?

Co vzdech na rty vodí? Či tvé duše vidu

dálné seveřanky podoba se míhá

s okem modrojasným, jako moře v klidu,

v jehož hluboku se divná báje šeří,

s vlasem hebkým, měkkým jako kajky peří?

Zda pleť její luznou, jako sněhy horské,

když je lehkým nachem zdobí jitro norské,

porovnáváš s čistou září obličeje,

jenž tam zdola jarním paprskem tě hřeje?

A zda dumáš: Tam tu Libušinu dceru

nezastíní žádná Freja na severu?

Vládce z dum jej budí hlasem vlídně zvoucím:

„Nevábí tě vzácné šachovnice vnady

do turnaje na tom zápasišti skvoucím?

Odpůrce si vybeř z mého panstva řady.

Aneb raděj’ –“ s žertem v přitlumeném hlasu

přikloniv se dodal – „vím, že ve tvém věku

nejsladší je kolba s kouzlem ženských vděků –

a zde holdují též krásné prsty bílé

této královně všech zábav ušlechtilé –

nuže, nejkrasší tam vol si do zápasu!

Avšak nechvátej! Dřív zkoumej pilně z dáli,

nechať poznáme, zda vkus tvůj hoden chvály.“

S díkem poklonil se Strange a v tu chvíli

od stolu se vzchopil. Neníť třeba jemu,

aby perlu hledal ve krás těchto sněmu:

peruť touhy nese k luznému jej cíli.

Opět vánek tichý zavlál květů sadem,

každý kalíšek se chví po jeho vanu:

opět ševelí ruch jemný krásek řadem

a všech obličej se obrací v tu stranu,

kudy postava se štíhlá, svižná nese

Dána mladistvého v těsném rouše lepém,

a srdéčko mnohé v utajeném plese,

v touze tajné, sladké prudším bije tepem.

Ale na žádnou z nich Strange nepohlíží,

lehce dále kráčí do konce až stolu,

poslední kde děva skromně hlavu níží

jako květný zvonec na hebounkém stvolu.

Kloní se jí Strange, mlha zrak mu kalí,

jaks mu vázne jazyk dvorných řečí znalý:

„Zahraješ-li se mnou, krásná panno, v šachy?“

Hnula sebou prudce, tváří libé nachy

prošlehly. Jak ptáče hnízdíc tiše kdesi

v bezpečnosti klamné pod haluzek směsí,

– když se z nenadání rukou nešetrnou

listnaté ty clony nad ním porozhrnou

a v skrýš nazírá mu dítek zbujných četa –,

plaše očko vznese, křídlem zatřepetá:

Takto zachvěla se dívka, v tísni vzhledla,

když host vyrušil ji tichém ve ústraní

a sto zraků náhle spočinulo na ní.

Leč pak sličná postať ochotně se zvedla,

s úklonou, a lehce vklouzla ručka její

pod rameno mužné, v podporu se stroucí –

spolu takto k čelu tabule se chvějí.

Teď i pánů sborem obdiv zachvěl vroucí;

spočívá všech oko, plno zářné těchy,

na páru, jenž s lehkým šustem síní vlaje,

šíře vůkol úsměv jasný, blahé vzdechy

jako máj, když kráčí do zkvetlého kraje.

Zatím blízko krále panoškové čilí

mezi křesla dvě stůl něžný postavili.

Bohatýři dva se v tuhé půtce střetli

a jak ještěři dva uzlovitě spletli

údy oděnými brní šupinatou;

oba zpola kleslí; jednoho však tíha

sokova již zmáhá, vítěz rukou vzpjatou

štít si nade hlavou vodorovně zdvihá,

by snad chránil ji před jiných vrahů meči

v zuřící kol (zde však oku skryté) seči – –

bitevní ten výjev stolek tvoří hrací:

zápasníků těla nohu z kovu litou

a štít jaspisový desku kruhovitou –

obé provedeno krásnou, pilnou prací.

Strange se soupeřkou sedá k tomu stolu,

mezi nimi stojí šachovnice skvělá.

Pánů skupina je obstoupila v kolu,

aby na hry postup zajímavý zřela;

ba sám král za křeslo děvino se staví,

vlídný jeho zrak tím turnajem se baví.

„Přednost patří dámě,“ Strange hovor spřádá.

„Prvním,“ šepce děva, „krále důstojenství;

zástupcem ty’s jeho.“ „Král můj žezlo skládá

vezdy k útlým nožkám spanilého ženství.“

„K čemu slov těch zápas?“ Přemysl teď kyne.

„Náhoda buď soudcem, jak to v obyčeji.“

Měšec chopil Strange, vstříc jej dívce šine,

vzíraje jí okem žhavým k obličeji,

jenž zas nachem zkvétá pod sklopeným zrakem;

však již úsměv tichý, vítěz nad rozpakem,

svitl řasou, zahrál na poupěti retů.

Okamžik se chvěla ruka nad sebranou

rudou řásní měšce, jak nad růží planou

kolíbá se bílý motýl ve třepetu,

na to lehce vklouzla do měšce a vzlétla –

mezi prsty září figurka jí světlá.

„Viz, že na tvé straně bílí,“ Strange praví.

„Poznal světla voj, kde jasná jeho kněžka.

Já pak vojska noci vévoda jsem tmavý –

světlu tma, – stín záři odolají ztěžka.“

„Ne tak!“ vládce vpadá. „Že jsi k paním dvorný,

mžikem poznali jsme. Nyní chceme znáti,

zda’s i mistrem zde. Boj lichý, nepozorný

zábavou by nebyl. Chtějte proto hráti

vážně, opravdově, o lákavou cenu –

Co by’s vyhrav, pane, volil za odměnu?“

Roztouženým okem Strange k dívce vzhlíží.

„Volil bych,“ pak mluví chvějícím se hlasem,

„kroužek zlatistý, jenž prstík onen tíží.“

„Ó, ten prsten –“ dívka v zardění a zmatku

šepce, kryjíc hled ve víčku dlouhořasém –

„vyjímám. Jest otcem dán mi na památku.“

„Otec tvůj by svolil as,“ dí vládce na to.

„Ale prsten zvykem za prsten se mění.“

„Zde je prsten můj!“ Dán zavolal. „To zlato

– méně skvostné snad – mé srdce nejvýš cení.

Vetkla mi jej máti za polibků vroucích,

poslední jej světíc slzou z očí mroucích.“

Prsten táhne s prstu, ale zlatá zmije

v objetí kol něho přetěsném se vije,

zahryznuta v maso. Marné namahání.

„Nuže,“ vzdechl Strange v mocném oka vzplání,

„s prstenem tím dávám sama sebe v sázku!“

Král se zasmál. Kolem zasmáli se páni,

ruměnec však zdobí rozpačitou krásku

v líci červánkovým vděkem zoře ranné,

rdějí se i spánky, purpurně i plane

špička něžných oušek, skrytých pod kadeří,

jako jahůdky dvě stinných větvic šeří.

„Náhlý’s věru, pane,“ vesele král řekl.

„Snad by’s tvrz tu vábnou útokem rád ztekl?

Dvořiti se umíš. Zvuk tvé řeči slyše

každý mněl by, že z ní výheň lásky dýše.

Pomni, že zde svého zastupuješ vládce,

pro něho že konáš námluvní tu cestu – –

Snad bys pro sebe zde neždal o nevěstu?

Však již dosti žertů. Ustanovme krátce:

Vyhráš-li, buď tento její prsten tvojím;

prohráš-li, ty’s jejím od hlavy až k patě.

Tak jsi chtěl. Než kterak sobě opoutá tě

vítězka, zvíš pak – to pečím zůstav mojim.“

Překvapen tu Strange vzhledl k jeho líci,

pátravě též. Také druzi jeho v žase

upřeli na krále pohled bádající.

Však ten jenom úsměv jevil očím hostí.

Pánové však čeští pohleděli na se,

a pak se zdvojenou na šach zvědavostí.

Hlavu klopí dívka. Ruce její řadou

figurky již skvostné na prkénko kladou.

Nezvyklé mu figur vysvětluje tvary:

,Hle! zde král – nám také králem šachem sluje;

k němu na východě vezír přistupuje,

moudrý poradce –‘ „Však lépe u nás jistě,

kde se králová zaň k panovníku druží.“

,Nemyslím, že družka na svém tuto místě.

Šach jest obraz války – ta jen sluší muži.‘

„Ale věrná druž i v nebezpečí s druhem.

Neskytá-li krásný obraz šachu kněžna,

když zaň letí v seč, jej chrání v boji tuhém,

za štít nastavujíc vrahům prsa něžná?“

,Krásný, pravda. Mně však vábnějším být zdá se –‘

živě povzlétla tou řečí něžná hlava

a svit nadšení se mihl v jemné řáse –

,– králová když dobrá, máti lidu pravá,

jako lásky anděl křídlem měkkým plaší

každý mrak, jenž války hrůznou bouří straší,

s čela choťova, když jeho mysl jemní,

změkčuje mu srdce, schyluje ho k míru –.

Prvním lásky zákon – bohu v bojů víru

rouhají se lidstva démonové černí!‘

V úžasu vzhled’ Strange na dívku, jež nyní

v líci čilém plá jak sama světla kníní,

zdiveni též druzí Dánové k ní hledí,

až jí Strange vážnou čelí odpovědí:

„Nenávidíš boj! – I svatý boj, ó děvo,

kdy krev proudí za vlasť, za posvátné dřevo,

jež sám Kristus za nás drahou rosil krví?“

,Kristus – věčná láska!‘ – Dívka šeptem děla

s divným důrazem. V ráz pak se odmlčela

rtoma jemně chvíc, zrak halíc v dumné brvy. – –

Pak dál nezvyklých mu figur význam věstí:

‚V lodi běhouna tvůj důvtip sotva tuší.

My jej popem zovem; sudím také slove.‘

„Spravedlivosť ovšem po bok vládce sluší.“

‚A zde s obou stran dva statní rytířové

na vzepjatých ořích. Rohy slon tu s věží,

osazenou lidem zbrojným, pyšně střeží.

Roch nám jeho jméno – po Roku snad báje,

ohromným jenž křídlem stíní celé kraje.‘

„Rolníci zde, pěšci, nejnižší stav říše.“

‚Leč co bez nich král, kněz, rytíř ve své pýše?!‘

„Němci pěšákům těm vendi říkávají.“

‚Vendi? Zkuď to slovo?‘ „Pokřtili je jmenem

uhnětených Slávů v kraji porobeném,

bídných rabů svých, jež v povržení mají.“

Prudce děvy tenká obočí tu vzletla,

oko zaplálo, tvář mákem planým zkvetla.

Leč zas čelo klesá – pod brvou svit rosný –

smutku stín tvář halí – ret se chvěje, šeptá:

,Ne dost, že jim šíje krutě ve prach deptá,

i svůj posměch mísí zhoubce neúprosný

v jejich ston... Což klesli! Lidé přenešťastní –

rodem, řečí blízcí nám jak bratří vlastní – –‘

„„Dost již věru slov!““ král řekl máchnuv dlaní

s lehkou nevrlostí. „„Již je do podrobna

vylíčen váš voj, jak v básních opěvaní

reci, jejich jména, oruží jich zdobná,

tváře, postavy. Již proti sobě stojí

vojska nedočkavá – nuže k boji, k boji!““

Nádherně tu dvojí vojsko proti sobě

září v rozmanité úpravě a zdobě.

Jedno křišťál světlý, druhé stmělý trochu,

avšak průhlednosti, záře oba stejné,

zdola v odlesků hře skvostné, čarochvějné

deska zrcadlí v nich zlata, stříbra plochu.

Boj už započíná. Zvolna k předu kráčí

pěšec proti pěšci; šemíkovým skokem

přes ně jezdců oři zlatohříví skáčí;

přímo slon se řítí těžkopádným krokem

s věží střelometnou; šikmo přes tok šírý

převáží člun lehký smělé bohatýry

pod bělostnou plachtou; vezír ostražitě

v pravo v levo chvátá krále ku záštitě.

Poslyš, pane Strange! Hleď si více síly

nepřátelské, nežli blankytné té záře

pod zatmělou brvou; než té vábné tváře,

jež se k loutek tlumu z houšti vlasů chýlí,

jako bohyně kdys z oblak nade Trojí

klonila tvář lunnou k miláčků svých voji;

než té ruky, která přes figurek čela

jako holubička poletem se bělá: –

Kolem tvého krále stahují se sítě

úž’ a těsněj’ – pozor! – mžikem odzbrojí tě.

Sebral se pan Strange. Skrytá šachů víla,

úskočná Kaisa, kouzlem svým ho jímá,

závojem svým čarným hráče obestýlá,

že vnad oněch nezří a jen pole vnímá,

na němž jeho voj se leká blízké zhouby.

V čele přemítavém vrásek roj se hloubí,

oko sem tam těká bystře, úzkostlivě,

a kdy přeletem na prstu ruky vábné

stihne kroužku lesk, tu zaplápolá chtivě.

Perný boj! Leč náhle útok její chabne,

v obranu se mění, bojácně již coufá,

a sok osmělený dále, dál si troufá,

poslední už síla odpůrkyni klesá

a teď vítězné „mat!“ ze rtů jeho plesá.

Vstavši lehce, dívka naklonila hlavu

s milým úsměvem a znikla v panstva davu,

který nyní volně ševelí a šumí

kolem vítěze, jenž kupí v zadumání

na bojišti něžném padlých pestré tlumy.

„Vítězi česť plná,“ král se k němu sklání.

„Ale rcete, v tuhém neklesla-li boji

sokyně též čestně na korouhev svoji?“

„Slavně bojovala!“ nadšeně mu svědčí

mladá krev, pan Limbak, s jiskřícím se okem.

„Dím, že ve hře vtipné nade Stranga předčí.

Bez dechu jen stále coufal před útokem

a ten obrat náhlý v nejkrutější tísni

zajisté co host jen zdvořilosti vděčí.“

„Neškubej mu vavřín,“ žertovně ho plísní

učený pan Albert. „Nehodlám sic příti,

že se hrdinsky ta děva umí bíti.

Mne však více poutal celý způsob její.

Zpytuju rád odlesk duše, jak se jeví

jasnými mně znaky v lidském obličeji.

Neklamu se, dím-li: V půvabu té děvy

duše sídlí čistá, dobrá, ušlechtilá

jako v hnízdě z růží holubička bílá.

Nad šachy se nejsnáz’ prolamují pouta,

do nichž potměšilec rysy tváře nutí

a zlý démon nitra v náhlém vyblesknutí

na světlo se řítí z ukrytého kouta.

Protož zdá se mi, že pěkná zvyklosť ona,

kde se snoubenci před svatbou v šachu měří,

– u nás v Dánsku mnohdy obřad ten se koná –

v základech tkví moudrých; více často ženich

nevěstě, ta jemu bezděky tu svěří,

nežli v nejtajnějších za rok okamženích.

Úskočnosť tu mnohdy blýskne tahem lstivým,

mnohdy pravá tvář se na chvíli tu zjeví

– dotud skrytá maskou vlídnou, za úsměvy –

škodolibá, zpurná, s okem škaredivým,

prchlivosť tu skrytá náhlým žárem šlehá – –

Než, jak hrála ona! Čilý a přec klidný

obličej ten, na rtech úsměv stále vlídný,

a ta skromnosť, jemnosť, milostná ta něha!“

„Již ten oka blankyt samým nebem září!“

vybuch’ mladý Limbak s roznícenou tváří.

„Mně pak –“ vece Globe, špoule do úsměchu

rety masité – „se nejvíc ruka líbí.

Věřte, na rukách vkus nejlépe se tříbí.

Mléková ta běl – stín růžového dechu –

modrá žilek síť, jež sotva svítá koží –

teplá přece pleť – tvar útlý a přec plný –

prstíků těch něžných měkký pohyb, vlnný –

políček tou rukou byl by rozkoš boží!“

Ale vážně praví Petr biskup na to:

„Dívka spanilá to v skutku tělem, duší.

Stříbrem moudrých slov jí zvoní srdce zlato,

cos jak vanot křídel andělových tuší

na blízku jí člověk, jak dech nadzemnosti,

jakýs majestát ji tichý obeskvívá,

veleba to něžná nevinny a ctnosti,

a ves dobra vděk se v cudném oku skrývá.“

Vládce naslouchá těm slovům. Úsměv blahý

pohrává mu rtem, zář slunná plní tahy.

Pojednou pak zvážněv, praví tlupě hostí:

„Nyní zábavě vás volné zůstavíme,

hosté vážení. Ku krátké pobožnosti,

k poslední se tajné radě vypravíme

a jak bůh nám vnukne, rozum, srdce hnutí,

zjevíme vám po té svoje rozhodnutí.“

S chotí spanilou tu odved’ Čechů vládce

hrstku panstva jen, své přední tajné rádce.

Někdy ptáčník vězně svoje opeřené

klecí, prostrannou sic, houfně uzavřené

ve volnější žalář světničky své pouští;

tu aj! různé ptactvo, sdružené tam těsně,

vyhrne se z vazby pestrobarvou houští,

po prostoru širém rozptýlí se plesně,

volně vzpíná křídla, očkem blýská blaze,

kutí, co se právě každému z nich líbí:

ten tam drobty chleba zobá na podlaze,

onen pérečka si nade římsou tříbí,

tamo párek jiných škádlivě se stíhá,

každý pěje, tiká, štěbetá svou notu,

a kol jizbicí se šumný oblak míhá

bílých, žlutých, rudých křídel ve třepotu:

Podobně, když pouto přísnějšího řádu

krále odchodem se smeklo, širou síní

volnější ruch nastoup’ jarošumnou vládu;

čilejší tu život rozproudil se nyní

pestrou směsí postav, hlasitějším šumem

po prostoře celé; ctihodným zde tlumem

starců zástup vážnou rozmluvou se baví,

hlavinek tam dívčích květný záhon smavý

motýlů roj vábí, dvořící se juny,

onde pěvec štíhlý v pyšném paní kole

probouzí své loutny stříbrozvuké struny,

jiní dosud sedí při lákavém stole

u číší, jak včely u medové rosy,

neb tam k růžolícím, boubelatým dětem

sladké Pomony lnou jako mlsné vosy,

zde se vtipy rojí usmívavým retem,

hra tam jiné poutá – ale mnohé oči

k síně vchodu často napjatě se točí.

Leč pan Strange bloudí neklidně tou směsí

pestrou, ševelnou. Sem kvapě, tamo zase,

rozhlédá se pilně, zda mu svitne kdesi

perlová ta hvězda v měkkém hnědém vlase.

Ale marně pátrá – nikde stopa děvy –

a sál bez ní smutným, pustým se mu jeví,

jako květný kraj, když slunce ve mrakavě.

K soudruhům se vrátil. Tito mluví právě

s Černínem o vděku prchlé jeho víly.

Táže se pan Globe: „Jaké její jméno?“

„Drahomiř,“ kmet praví po rozpaků chvíli.

„Pěkně slyšeno, hůř’ bude vysloveno:

Dar – Drag – mir.“ A směšně kroutí

Globovi se rtové pod nezvyklým slovem,

které divněji jen mění se a moutí

na jazyku vzdorném při pokusu novém.

Na pomoc mu Limbak vyrazil: „Darg – Dagmar!“

„Ano,“ nadšeně v to Strange zvolal, „Dagmar!

Dagmar, denní panna našich dánských zpěvů,

Dagmar jméno pravé pro sličnou tu děvu!

Dagmar, dítko světla, červánků a zoře,

jitřenka, co plaší světa tmu a hoře – –“

Náhlý vůkol šum. Všech zraky poutá k sobě

panoš dvéře síně otevírající –

rozletly se – sálem ticho jako v hrobě –

slyšeti zvuk varhan v dáli zmírající.

A hle! nyní vchodem v panovnické slávě

Přemysl se zjevil. Ve královském hávě

lepořasém vyšel jako slunce skvoucí,

záře zlatem ryzím od hlavy až k patě.

Králová pak sličná vedle něho jdoucí

s lící milostnou, ve stříbrotkaném šatě,

podobá se luně, když nad hory vzchází.

Než aj! mezi nimi – – Zda to vyprovází

jitřenka je luzná v rosné mlze sněžné?

Jaké zjevení to dívčí čaroněžné?

V bělostného roucha lehké, vzdušné přízi,

plné démantků, jež v záhybech té řízy

třpytí se jak rosa v řásních růže bílé,

zjev ten lehounce se chvěje hlavu chýle

k ňadru vábnému; zrak stinná řasa kryje;

obličej sám bled jak růže sněžné lupen

v roji kadeří, jenž v hojné mráčky skupen

chmurou hnědou kolem luny té se vije

na ramena, k ňadrům; nad milostným čelem

kadeře ty spíná stříbro diademu;

vínku z lilijí má tvar; na jeho lemu

rosa démantů hrá v mihu čaroskvělém.

Pane Strange – ach! – co v nitru tvém se děje?

Zdali vidina, jež tam se luzně chvěje

v libé záři hvězdné, v nedůtklivém lesku,

k nížto pohlednouti sotva troufáš sobě –

zda to děvice, jež přede chvílí k tobě

smavě klonila se přes šachovou desku?

Vidí zrak – než duch se přesvědčuje s tíží –

Ona děvice tak blízká byla, blízká –

Ale zde – ach! – propasť bezedná se níží,

tisíce tu mečů plamenných se blýská

mezi ním a děvou, která tamo září

jako kněžka světlá – jíž on charou tváří,

oslněn, se sklání trůnu na podnoží –

jako vidmo nebes, jasný seraf boží!

Kolem kněžičky se hejno pážat čilých

hemží v milolícím, leporouchém sboru,

jako motýlků roj modrých, růžných, bílých,

veselým když tancem zdraví jitřní zoru.

Dva jí vlečku roucha bělostného zvedli

jako sněhu závěj za mladičkou jedlí.

Jeden v předu kráčí; obličej mu svěží

vlasy vroubí zlaté, v čele zastřiženy;

polštářem jsou ruce útlé obtíženy

sametovým – hle! skvost jakýs na něm leží.

Na třesavých dlaních polštář blankytavý

kolébá se lehce; pohyb tento hravý

prstýnek tam jeví v mihotavém třpytě

jako luny skvoucí srpek na blankytě.

K Dánům král se béře. Jeho ruce, oči

s otcovskou se pýchou po kněžičce točí;

„Hle, zde Markéta, dceř naše milovaná.

Již vám známa nyní. Jako kvítek čistý

lilie, když na něm utkví záře ranná,

slunci otvírá svůj kalich bělolistý,

vláhu noci střásá v roztouženém chvění,

měsíční běl snivou v úsměv zlatý mění:

tak se její duše proměnila blaze

sladkým poselstvím, jež přiletlo k ní z dáli;

od klášterních stínů k jiné skvoucí dráze

obrátila mysl, k Valdemaru králi,

jehož zářný obraz, ač jí známý pouze

z matných štětce barev, z nejasných jen zvěstí,

rázem naklonil ji vroucí jeho touze.

Ráda svolila, s ním spojiti své štěstí,

jemu býti chotí, lidu jeho matkou,

opustiti s vámi domovinu sladkou.

Ale po zvyku se v tiché kobě tajíc,

šumu dvornímu se plaše vyhybajíc,

žádala, by v rouše dvorní panny prosté

poznati vás prve směla, vzácní hosté,

sama nepoznána. Splnili jsme přání

dětinné. Než ajhle! její pravá cena

svitla vám, ač chudou clonou zahalena.

A duch náš se kochal v tajném zaplesání

chválou nadšenou, jež ze rtů vašich zněla

k uchu našemu: jsouc dvořance jen vzdána

domnělé, bez lichých cetek, nehledána

přímo ze srdce vám jistě vypučela.

Troufáme již nyní, že ta perla naše,

kteráž okouzlila umné zraky vaše,

zalíbí se plně vašemu i pánu,

skvostnou zaplá zdobou na prestolu Dánů.

Milý pane Strange, ty za svého krále

vykonal jsi švarně námluvní tu cestu

a zde – věren vlasti obyčejům stále –

v šachy svatební jsi zahrál o nevěstu;

vítězem jsi vyšel z boje líbezného:

tento prsten vyhrál jsi – pro pána svého.“

V odvět ladí Strange rety rozechvělé,

výmluvný však jazyk zdá se spoután cele.

Jako bezduch zírá; lehce jen se chvějí

lepé rysy v divně bledém obličeji.

Náhle před kněžičkou na koleno klesá

s čelem pochýleným; za ním druzí Dáni;

Petr biskup jenom s povypjatou skrání

velebně se týčí, ruce k nebi nesa,

pod kadeří bílou jaře oko svítá,

nadšeně ret zprávu Přemyslovu vítá:

„Budiž velebena vůle nad oblaky,

davši královnu nám, jejíž srdce věnem

nese Valdemaru cností poklad taký!

Dagmar jsme ji maně pokřestili jmenem,

Dagmarou nám zůstaň! Libosmavou Zoří,

kterou jasný den se Dánsku povynoří,

kterou na Kanutův mocný trůn se vhostí

sláva s rajským vděkem, síla s milostností

záříce kol kolem šíroširým světem

ve sdružení vroucím krásy nevídané:

Nechť ten sňatek jitrem zlatých dob se stane,

dařících vlasť moji štěstí jasem, květem!“

„Amen!“ vládce zvolal. „Však již, hosté milí,

vstaňte! Pane Strange, sáhni ku polštáři,

z něhož svůdně tak ti zlatá výhra září!

Aj, což’s náhle vážný tak, ba zasmušilý?

Či snad přemítáš, jak’s málo vyhrál sobě,

s výhrou pro jiného v jedné prohrav době

sebe samého, stav poddaným se cele

soupeřce, již v boji udolal jsi skvěle!?

Nikoli! Tvůj pohled výmluvně mi věstí,

že rád ze srdce to poddanství chceš nésti.

Nuže, královnu svou příští pod ochranu

přijmi již a provoď na severní stranu!

Markéto, již dráha zářivá ti kyne

v daleký kraj cizí velkým za úkolem.

Nech, ať na prsa tě otec ještě vine,

v nichžto válčí pýcha s rozloučení bolem!“

Jako k dubu vichrem útlá bílá bříza

přimknula se dívka k mocným ňadrům králi;

jako perutě ji ruce obepjaly,

s nichžto kanula až k zemi skvostná říza,

tak že na chvíli jak ve oblaku zlatém

zmizela pod řasným, zářivým tím šatem.

Obejmul ji prudce, zulíbal jí líci,

v čelo jí pak složil ruce žehnající:

„Budiž s tebou, drahá, moje požehnání

a s mým naučením provázej tě všade.

Zůstaň bohabojnou: nadzemské jen vlání

v žití bařinu květ čisté krásy klade.

Do hrobní až noci světa zmatek čírý

ozařuj ti ladně svatá hvězda víry!

Česť buď tobě poklad cenou neskonalý,

ji braň sobě statně posledním až vzdechem!

Dbej, ať její zář ti nikdy nezakalí

ani skvrny stín, ni hana lehkým dechem:

nade všechen půvab cudný vděk je ženy

jejím čistým leskem libě ozářený.

V oddanosti vroucí uchystávej muži

po trampotách vlády krbu tiché vnady,

však i na trůně buď důstojnou mu druží,

břímě koruny s ním sdílej, skytej rady,

účastí svou vřelou vzpružuj každou snahu

na oslavu říše, k poddaného blahu.

Nezapomeň nás! Než v lásce také vřelé

objímej lid onen, novou domovinu

a hleď podmanit si jejich srdce celé.

A kdy o tvé cnosti, lahodě tvých činů

rozletí se světem blahošumné chvály –

vlasť a rodiče tví zaplesají v dáli!“

Celuje ji znova, k choti své ji veda.

Klesající dceru kněžna v lokty béře

a líc její k dívce nakloněná, bledá,

slzu za slzou jí roní na kadeře.

Mluviti chce, ale krásní rtové její

bez hlaholu jenom třesavě se chvějí.

Tak tu stojí mlčky skupení to tklivé;

slyšeti jen vzdechy, štkání žalostivé.

I kol síní širou vzlykot přidušený

ozývá se. V pestrém hlav těch vlnobití

na půvabné tváři mnohé dívky, ženy

krůpěj pohnutí se jasnou hvězdou třpytí

na pablescích slunce. Takto v ranní zoři

rosné démantky po květném sadě hoří.

Králová teď tlumí žaly své a dceři

ruce žehnající sklání do kadeří:

„Budiž s tebou, drahá, moje požehnání

a s mým naučením provázej tě vezdy!

Andělem buď míru, dobra, slitování

na trůně, kam zvou tě blahopřejné hvězdy,

obestýlej měkce cizí dalnou zemi

a ves její národ lásky perutěmi.

Slíbej každou vrásku s čela manželova,

plaš mu péče z mysli, mírni jeho hněvy,

pro každou měj bídu pomoc, těchy slova,

nepropouštěj žádné hoře bez úlevy,

a též tam, kde právo tasí čepel mstící,

vině milostivou budiž přímluvnicí.

Lehči břemena, jež lidu šíje hrbí,

hleď, ať robotníkům prací uondaným

chleba dostatkem vždy kynou tiché krby,

nabádej i chotě, nechať ku poddaným

s otcovskou se chýlí láskou shovívavou,

jako ty jim budeš stále matkou pravou.

Nezapomeň na mne, jako tvoje máti

vroucí upomínkou k tobě, dítě zlaté,

do dálky tam denně bude zalétati,

prosíc nebesa, by v míře vrchovaté

na hlavu tvou sladkou dštila štěstí růže

a vše nejkrasší, co žití skytnout může.“

Křížek ozdobný, jenž za ňadry se kryje

na tkanici zlaté, snímá s bílé šíje

a jím něžné hrdlo dceři obestírá.

„Přijmi tento božský symbol umučení,

ostatky jenž svatých ve svém nitru svírá,

v upomínku na mne, moje naučení.

Až se kolem tebe shluknou roje pečí,

křížek ten je spasným rozeplaší svitem,

až ti duše zalká v nitru žaly zrytém,

křížku toho síla zázračná ji zléčí.

On tě bude sílit pokušení dobou,

on tě bude chránit před nepřátel zlobou.

Když jej budeš líbat, pomni, že tvá máti

tisíckrát jej vroucím celovala retem,

a můj duch pak bude družně kolem vláti,

s tebou vznášeti se nad pozemským hnětem.“

Chvíli matka ještě dceru v loktech třímá,

slzí k její vroucně přitulené hlavě.

Za ruku pak lehce dívenku král jímá

a ji odevzdává četě hostů, pravě:

„Zde již pro dánského vládce ruce vaší

svěřujeme poklad, nade vše nám dražší.“

„Zdráva budiž Dagmar!“ Limbak volá mladý,

„zdráva kněžna Dagmar!“ druzi jeho za ním,

„zdráva! zdráva!“ šumí českých pánů řady,

„zdráva!“ zvoní ze rtů dívenkám a paním,

které k Markétě se hrnou v čilém chvatu,

polibky a slzou pokrýt naposledy

ruku milenou neb aspoň lemy šatu,

naposledy ssáti slzavými hledy

luznou podobu. „Buď zdráva!“ hučí dále

bouří sterohlasou po širokém sále,

v chodbách, kde se tísní služebnictva tlupy,

a jak dalný šumot zbouřeného moře

ozvěna sem duní z dola, kde se kupí

lidu pestré davy po rozlehlém dvoře.

A v to na pavláně vrátkém hudců kůry

mísí trub a kotlů břeskný hlahol shůry.