I. Hvozd chimer.

Jak poutník vyšel, zbloudil v lese.

Kol rozhlíží se plachý host,

vždy lákán dále s duší v děse

zří v dlouhý ten a pustý hvozd.

Kol příšerné se táhnou stíny.

Zda v shnilé vrbě blysk tam nach?

Či zrak to šelem u mýtiny

či bludičky to skáčí v tmách?

Ty štíhlé stromy jsou tak ztmělé,

bez hnutí trčí k nebesům,

v nich vítr usne; s větví stele

se stále nových stínů tlum.

Tam rulík černým okem kývá,

v skal strži číhá lilku květ,

déšť žlutých jehel k zemi splývá,

v něm stezky mizí každý sled.

Jen oči šelem planou bližší,

jich pod nohou klest zapraská,

let ptačích křídel zazní výší

jak v nekonečnost otázka.

Kam letí asi klínem v šiku?

Tam hleď, jak víří nad strání!

Však poznáš, nežli zmizí v mžiku,

to zlověstní jsou havrani!

V tom jako z výhně holé kmeny

svit červánkový polije,

jich suky v tváře proměněny –

ó hrůzo! To jsou harpye!

Viz křivý zobák, spáry dračí

a svislé prsy jako měch,

z jich peří stín se k zemi vláčí,

zrak rudý jako sopky žeh.

Pod nohou pruhem vlnovitým

se mihne tiše kluzký had,

jen rychle kol spěj krokem hbitým,

zříš klaný jazyk v trávě hrát?

Tu šeré můry na pni holém

bez hnutí, hvozdu jeptišky,

slimáků stříbro trávy stvolem

se táhne v květů kalíšky.

Čím dále měkne vlhká země,

jak v šer jdeš dál a do ticha,

a stínů víc, v jich středu temně

cos občas zalká, zavzdychá.

A nikde východ. Nových stromů

jen řady zas a v postavy

kol kalného se kupí lomu

par šedých zástup mlhavý.

Jak slzu květ má rosu v oku

a plod, když touha nesmělá

jej dotkne se ve bludném kroku,

jest hořkého pln popela.

A smutek velký na všem leží

a bez konce ta cesta jest,

tmou houštin dereš se jen stěží,

a čekáš toužně promyk hvězd.

A cítíš, vím to, zhynu kdesi,

víc nikdy šťastný nebudu,

a tupě bloudíš mezi lesy

svých chimér, lží a přeludů.