I. I v lásce obětí jsme egoismu.

I v lásce obětí jsme egoismu.

Mně nestačilo, že jsi a že dýcháš,

že svou smím zváti andělskou tvou duši,

že dopřáno mi těžkou poutí světem

se zadívat v tvé drahé, věrné oči,

tvou ruku stisknout zjevně jako přítel

a tajně jako miláček tvé duše,

a vědět, každou vteřinou a chvílí

že přes prostor i čas má duše tvojí

dlí v ustavičném božském přijímání:

To vše mi nestačilo včera večer,

a zle jsem trpěl tímto egoismem,

jenž přál si víc, či míň, jak chceš to zváti.

Však přešlo to, zas patřím v čistý azur,

kde pluje velké slunce tvojí lásky,

a usmívám se jako děcko ze sna.