I. (Invocatio Musae.)

Muso nezvedená, vroucně vzývám Tebe:

Jdi svou cestou dále! Jiným nosíš shůry

vidma čarokrásná, plná září nebe;

pro mne máš jen divné, fraškovité stvůry,

na něž hříchem věšet zlatou třáseň básně –

za takové dary děkuju Ti krásně!

Prohledl jsem již Tvůj úsměv pokrytecký:

Smích si tropíš ze mne! Jsi jak ženy všecky:

Dokud mlád jsem býval, sama bez volání

slétala jsi ke mně, kol mých vzňatých skrání

věnec rosných květů helikonských kladla;

ale poznenáhla Tvoje přízeň chladla

a když pěvci čelo rozoraly vrásky,

vlas mu prokvet řídký – bylo konec lásky.

Teď, ó nevěrnice, zvetšelému brachu

vyhybáš se pyšně, svoji náruč lepou

otvírajíc chásce mladých větroplachů,

že pak sbírky písní z rukávů jen třepou;

a když k mé se skloníš prosbě srdcejemné

jednou za čas dlouhý, tu mi nosíš dary,

jak bys jenom šašky tropila si ze mne,

rejem oblud směšných otáčíš mě – Vari!

Jaký hle! zas netvor v duši mé se líhne,

křídlem ohromným se měří s bájným Rokem,

hlavou fantastickou do oblaků tíhne,

shůry divně mžiká potměšilým okem

a svůj kolosální pazour v moje snění

nemotorně vtíná – Čisté nadělení!

Ale nechť si! Zůstaň, směšný ptáku obře!

Ty však, ježto kradmo usmíváš se v zadu

nad zlovolným žertem, Muso, měj se dobře –

neprosímť se tebe za pomoc a radu.

Neníť potřeba mi hippokrenské vláhy,

opojné ni vůně helikonských květů,

dobře vykonám již ostatek své dráhy

bez ohně a bouře, nadšení a vzletu.

Neboť u nás dosti střízlivých je lidí,

kteří básní vzletných, vroucích nenávidí,

nemilují, když jim poklid milý ruší

zbrklý pěvec v bujném Pegasově cválu,

odmítají vše, co rozechvívá duši,

a jen Tityrovi přikyvují chválu,

který doprovázen družných stébel zvukem

o kůzlatech pěje pod košatým bukem.

A mně samému již mladé, bujné šumy

vyvětraly z čela, světoborné dumy.

Zpěv můj nerad již se příliš rozehřívá,

nehoní se větrem za fantomů blesky,

raděj’ klidně v okno z lenošky se dívá

na kraj, lidí ruch neb ledu arabesky,

vystřízlivěl, moudrou zachovává míru,

straní se i v rythmu třeštivého víru

a radš sousedskými metry po maloučku

Rokycanskou volnou tančí po lehoučku...

Avšak dost již o tom – posměchu se bojím,

že chci koketovat sšedlým vlasem svojím.

Jdi si jen, ó Muso! Kam Ti libo, létej!

Komu chceš, tam vavřín do kadeří vplétej!

Však jich dosti čeká v našem kraji českém

na Tvůj vlídný pokyn, vzdychá divným steskem

po Tvém objetí – již statných čackých hochů

aneb mládců teprv, které touha zžírá,

aby dobyla jim slávy zvučná lýra,

že shon po laurech již nemocí je trochu –

hetmanů kdys národ a pak hudby pěstců,

brzy národem se stanem’ samých věstců.

Jdi si jen, ó Muso! Však mi za odvetu

poslouží Tvé vlastní nedůstojné šprýmy –

Pitvorného ptáka v masopustní cetu

zakuklím a zpestřím blyskotkami Tvými:

Navěsím naň semtam lesklou metaforu,

apostrofu, dotaz, zeugma, hyperboli

a v tom vyšnoření, fábor na fáboru,

huš! huš! vyženu jej na vlastenskou roli.

A tu sepne ruce v lítosti a hrůze

jistě každý přítel poesie ryzí

s důtkou spravedlivou: Běda naší Muse!

Hle, jak bídně sešla! Cáry božské řízy

půjčuje už za šperk pro maškarní reje!

Šašku za rolničky, by z ní tropil šprýmy,

volně přenechává rythmy své a rýmy,

z nichž tu všude na sáh čirá prósa zeje!

Takto na Tebe se vlna hněvu shroutí,

autor však si bude v koutku ruce mnouti;

teď pak čtenářům jen svěřuje sub rosa:

Co chtěl psát, je vskutku pouhá v rýmech prosa.