I. Já nevím, čí hýčká tě klín

Já nevím, čí hýčká tě klín

a čí se to tvář teď nad tebou sklání,

snad hodina ranní, snad umírání

ti vrhá v stránky svůj stín.

Snad ruka kdes obrací list,

tak chtiva, hodně-li ještě zbývá.

A někomu snad se už stmívá

a končí, kde přestal číst.

A někdo snad bouři chce pít,

že ústa jsou mláda a ještě lačná.

Dej mu jen vláhu mračna,

jen slzu, jen déšť a třpyt.

A někdo snad nemocen, něm,

svou dusnou noc blýskáním mým si léčí.

A bezesný den snad něčí

se stíní mým podmračnem.