I. Já životem jsem kráčela jak snem

Já životem jsem kráčela jak snem

a skutečnosti nezřela jsem holé,

že dobro světem vládne, mnila jsem,

a sémě lásky zasela v svá pole.

Svou ruku pomocnou jsem dala všem,

již přišli, i těm, již mne nežádali,

a oni za to zlobným pohledem

mně oplatili, kruté rány dali.

Jak rozsévač jsem ctnosti chtěla sít,

by v lidském srdci z jara vzpučely tu,

a ve svědomí pravdu vypěstit.

Leč plevel jen se chyt’ v něm kořenem,

a místo lásky, všelidského citu,

jen kopřivy se rozbujely zlem.