I Jak duši uvolním a něhu rozestru

Jak duši uvolním a něhu rozestru

nad krajem jiskřivým, jenž v záři června plá!

Sem srdce žíznivé tě prudce zavolá,

zde jeho pokladnic ti zámky otevru.

Zda slyšíš píseň žní a pastýřovu hru,

šalmaje měkký zvuk jak vzduchem plápolá?

Jsme v rodném kraji svém, jenž nezná tmy ni zla.

Zde moje kořeny. Zde nikdy nezemru!

Vše ke mně hovoří. Já všemu rozumím,

mé srdce bije tepem srdcí květů, zvěři.

Smím s nimi bratřit se i milovat je smím.

Mé ztichlé srdce věrně dnes však věří:

že s nimi jedno jsi, ty nakláníš se k nim,

bys s nimi slunci pěl dík v žáru poledním.