I Jak je to pitomé, když odvahy již není

Jak je to pitomé, když odvahy již není

tě prostě políbit na jízvu růžovou,

kterou ti na krku úslužnou rukou svou

odhalil vídeňský holič. Člověk, toť poblouzení.

Motýlem býti, přiletěl bych a sed

na tenhle květ.

Na tenhle květ? Nikoli: místečko malé

na velkém květu sličném a tajemném,

jenž ke mně večer chodí tichým snem,

tvůj sladký bubikopf, ve chvíli nenadálé,

a s ním ty oči tvé, v nichž hnědá milost plá.

Laskavá? Zlá?

Nač ti to povídám? Člověk je poblouzení,

a senzibilita mu tančí na vlásku.

V tom cizím městě zkrásněla jsi pro lásku,

a tak mám recidivu básníkova snění.

Hlouposti, řekni, probodni mě hnědým pohledem.

Co s tím snem?