I Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli

Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli

je gazel z duše vytrysklý, když kouzla lásky chválí,

když při měsíci činí tak, slavíčím kolotání,

při vůni růží, jasmínu, již přivívá sem z dáli

větérek něžný laskavý, všech křehkých věcí přítel

a spolehlivý přítel všech, již půvab ducha chválí;

gazel toť vody šplounání, jež večer v kašně zurčí

a hovor země s hvězdami provází v modrou dáli

a zpívá povždy nápěv týž, jen škálu lehce mění

a slovům nový význam dá co tajný symbol chvály,

je gazel hříčkou se slovy, hrou na pobřeží moře,

jež hnáno větrem kosmickým své vlny vzdouvá z dáli,

co básník, dítě na břehu, se pochopiti snaží,

co Bůh z jeho hry pochválí, co Musy nepochválí;

je gazel Písem vykladač a tajemství jich řeší,

jich rozluštění přináší z mystických hlubin dálí

a přes zoufalství klene most obloukem duhy ze slov,

nakonec v hymnus propuká, jenž Stvořitele chválí.