I. Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji

Jak Petrarka, jenž prvně Lauru svoji

kdys uzřel v šeru italského chrámu,

tak já dnes spatřil svého srdce dámu

a celý již se chvěji v nepokoji.

Jak Petrarka ve krásných veršů roji

ji opěval, vtělenou krásu samu,

jež v celý život hvězdou svítila mu,

tak i mé srdce, jež se vyznat bojí

své lásky plamen horoucí a velký,

jen v básních dává průchod citům svým.

Ba, píšu básně. Žel však žádné znělky

jak Petrarka. Neb přenesnadně kuje

se znělka. Těžko vhodný nalézt rým,

jak tento podařený sonet ukazuje.