I. Jak zvolna kráčíš pod svým těžkým hávem,

Jak zvolna kráčíš pod svým těžkým hávem,

jen dolů hleď, jak splývá, jedna skála,

při prvním kroku, zdálo se mi, smála

se jemná tvář tvá v rámci vlasů plavém.

Však tíha pokrývky tvé zlých dum splavem

tě chýlí k zemi, jakby jsi se bála,

a kráčíš jako vzdušný květ, mdlá, malá,

jak šla bys bouří ve vln chumlu dravém.

Ó Psycho lidstva! Nad dějinným proudem

tak jsi se kolikrát již zastavila

hlas slyšíc: Světa děj že světa soudem!

A chtěla’s vpřed a nemohla hnout oudem,

neb vázla odvaha tvá i tvá síla

nad tříští věků, zašlých rodů troudem!