I. Japonerie.

Ó kraji, k jehož břehům toužně vížem’

své fantasie yachtu zbloudilou,

mé duše misku, v které barvy schnou,

skrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.

Ať třených tuší měkce slité vůně

s tou fantastikou draků šklebivých,

jež ryjí drápy v porcelánů sníh,

v mou mysl splynou, po barvách jež stůně.

Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny,

kam padá popel nudy, šediviny

a soumraku svit kalně zsinalý!

Jen barvy, které výskají a hoří,

ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,

ať v požár barevný ji zapálí!