I. Jara se zachvěla étherem zvěst –

Jara se zachvěla étherem zvěst –

na křídla vlažnounká vzal ji dech vánku,

laškoval, líbal a lichotil se,

až zbudil pomněnku z modrého spánku.

Procitla na břehu u lesních vod –

kalíšek duhových vzpomínek plný

duší svou, utkanou z májových snů,

vnořil se v lákavou hlubinu vlny.

Vlny ty nejsladší pohádky své

o noci měsíčné, o vílách pěly,

touhou až vzpomínky z kalíšku ven

na modrých křidélkách do vln se chvěly.

Vylétly v étheru křišťálnou výš,

modravou stkaly tam oblohu snivou,

vkouzlily do lučin měňavý květ,

rosu v něj vsypaly duhozářivou.

Vůní se rozprchly po stráních kol,

z hrdélka ptáčat všech jásaly v plesu,

včelkou a motýlem zamihly se,

bájily tajemným šumotem lesů.

Rozpjaly modrou se náručí hor,

v průzračnou dáli svou srdce jež láká,

zableskly úsměvem z dívčiných řas,

za nimiž do světa dní se a smráká.

Volaly kouzelným ozvukem skal,

znějícím ze vzdáli touživým steskem,

posely měkkounký blankytu klín

za vlažné noci hvězd nádherným leskem.

Napadly lásky snem v člověčí hruď,

plničkým nejsladší, blahostné tísně,

vzpučely v srdci mém, aniž vím jak,

prostinkým kvítečkem májové písně.