I. JARNÍ SNOVÉ.
Den jara prvý byl a slunce východ
a červánkové líbali mu tvář,
a zlatá záře líbala mu čelo
a bílý mrak mu líbal prvně ret,
a nad skrání mu sbory ptáků pěly,
tak že se blahem háje s lesy chvěly.
Uprostřed hájů těch a lesů černých
sbor strmých skal se vznášel k oblakům,
a v nocích nad ním klenul hvězdy Tvůrce
a v burných bouřích mračen temných svět
a z jitra překláněl je září zlatou
a před západem opět duhou svatou.
Ve středu hor těch vzdychal potok šumný
a písně tklivé ve dne v noci lkal.
Lkal vrbám, jež kol něho snily v míru,
lkal hvězdám, jež se nad ním klenuly,
ba zdálo se, že písní svojí touží
vše vyjádřit, co jeho nitro souží.
V náručí hor těch snila chata chudá,
mech s šindelem jí prostou zdobou byl.
Však v zimě zdobily ji bílé sněhy,
a v jaře zdobíval ji bílý květ.
Tak v klíně hor těch v létě v zimě snila,
jak spícím děckem v kolébce by byla.
Den jara prvý byl a východ slunce
na křídlech červánků se nad ním vznes,
a ptactva sbor zakroužil nad ním písní,
a mocný chorál zapěl lesů sbor,
neb snů mých sen v té chatě narodil se chudé –
buď pozdraveno jitro – jitro v záři rudé!...
Z ponurých mračen vystoup’ měsíc jasný
a září svou, jež stříbrem vroubila
tlum vrchů mračných, zlíbal hájů říši.
A záře jeho vnikla v chaty klín,
v níž děcko vnořeno v sen sladký bylo
a prvně v žití při měsíci snilo.
I zdálo se, jak kolem jeho retů
by býval vzplanul snivý sladký smích,
neb nad kolébkou jeho vznes se anděl –:
měl roucho bílé, zlatem poseté,
a v ruce jedné držel věnec z luzných květů,
a v druhé lyru: nástroj nadšení a lásky vznětů.
A zadívav se ve tvář děcka snivou
se nachyloval k němu blíž a blíž,
jak vtisknout by mu políbení toužil...
Než robě procitlo ze říše cizích snův...
Hlas lyry zavzněl pustou síní jemně,
zněl písní sladkou, která vyzněla však temně.
V té hnul se měsíc, nes’ se dále mraky,
a anděl nazpět k nebes říši spěl,
do kolébky mu hodiv věnec květů,
jež vonné byly, vonné jako jarní noc.
Zjev mizel ve hvězdách, a robě v náruč jali snové
Na horách počlo svítat, svítat jitro nové...
Od noci té již mnohé časy prchly,
a mnohá růže změnila se v prach,
a mnohá hvězda na obloze zašla,
a mnohý srdce cit se změnil v led;
neb na tom světě časem všechno mizí,
ať hvězdy jas, ať lásky pocit ryzí!
A čas ten změnil také robě ono,
jež rekem mojich snův a písně mé.
Ba změnil je, že z něho zkvetlo poupě
tak bílé, jako bývá v zimě sníh,
tak čisté, jako luzné jitro máje,
jež luhy plní rosou – zpěvy háje.
Ó rostlo, pučelo jak pučí láska,
pnulo se k nebi jako růží keř,
neb denně rosa nebeská mu v nitro
pršela ranním deštěm májovým,
a luh mu vonné květy v cestu metal,
a ráno východ – večer západ sny mu velké splétal.
Tak vyspěl v junáka a bloudil lesy,
jak bloudí lidskou duší štěstí sen,
a líbal květy, líbal srdce jejich,
a z kalichů jim vonnou rosu ssál.
Ba často jeho rety byly plny pele,
že zdálo se, jak srdce své by vlíbat v květ chtěl celé.
A jindy opět pole, luhy schodil,
a lidskou nohou pošlapaný květ
zas k žití budil, jako budí píseň
z lidského nitra spící lásky cit,
a prosil, aby v to, co noha pošlapala,
všemocná příroda zas nový život dala.
A jindy po horách a skalách strmých
bloudíval jako snivé luny stín
a spřádal sny o země hmotě němé,
a myslí pravěký mu tanul svět,
kdy valný oceán tu burně hučel, vířil,
a nyní Čas ty vlny burné v mrtvé hory smířil.
A den, když slední pozdrav kraji dával,
tu spřádal u potoka snů svých říš,
a stíhal zrakem svým ty vrby rmutné,
jak smutně kloní větve na dno vln,
jak mnohý list, jenž chladem jat, se třese,
a jiný vanem sván, jak v náruč vln se nese...
Tak snil, ba prosnil často noci celé,
a měsíc sny mu velké v duši před’,
a hvězdy budily mu v duši písně,
a potok zpíval s ním a vzdychal s ním,
a teprve, když měsíc tvář svou v mraky schýlil,
tu Lubor v náruč prosté chaty pílil.
Když jednou po probdělé noci luzné
Lubora objal k ránu čarný sen,
objevil se mu zjev ten nadpozemský,
jenž druhdy ret mu prvně políbil,
a jal se mluvit slova jako píseň sladká,
již děcku zpívá nad kolébkou matka:
„Můj drahý, život tvůj
jak louka bude pustá,
žít budeš bez lásky
a budeš strádat míru!
Ó, budeš snášet bol a hoře,
jak bouři snáší rozpoutané moře,
však srdce tvého žal a tísně
změněny budou ve blažené písně.
Však život bídným jest,
neposvěcen-li činy.
A chceš-li v pravdě žít,
tu jesti vstávat časně
a v potu tváři zrno k zrnu střádat,
a z hrsti prachu hory spřádat,
a chrámy stavět z hrsti hlíny,
a touhy mládí měnit v činy!
Ó, chceš-li v pravdě žít,
tu zanech, hochu, snění,
a opusť háje ty
i všechno, co ti drahé:
dej ve svět se, kde vlastní život jesti,
bys poznal význam strádání a štěstí,
nad knihou zamysli se všehomíra,
jež sluje Život. Taj pak lušti ten, jejž v sobě svírá!...“
Pak zmlknul zjev ten z cizotajných světů
a bytosť jeho spěla k výsostem...
Na horách počalo se zatím dníti:
vlaživá rosa k zemi padala
a ňadro luk i polí jevilo se vůní dmouti,
že zdálo se, jak příroda by chtěla duši vydechnouti.
A hájů šum a keřů lehké chvění
a hřmění řek, potoků sladký sten,
vše spojilo se k jedné velké písni,
jež za stoupání slunce zlatého
se nesla k výsotám jak ptáků sbory –:
kraj ze snů vybral se – neb den oslonil hory.
Teď Lubor procitl a dlaň svou tiskna
na čelo horečné, jal ptáti se,
zda sen ten pravdou byl či klamem matným,
zda obraz skutečný či obraz snův?
Však nitro bylo němé jak sloup solný,...
jen v duši cit mu hřměl tak podivný a bolný.
Leč v jeho srdci když pak minul záchvat
těch citů rozpoutaně bouřlivých,
tu počal myslit vážně o svém žití,
o touhách svých a duše svojí snech;
a to, co jeho duše ve snech snila,
to přál si, aby skutečnosť, by skutečnosť jen byla!
Již prchla Vesna, svadly všechny květy
a klesly na tvář zemi ledové,
a jejich pel s tím bídným prachem splynul,
jak úsměv se slzou – se slzou zpěv.
Kraj vůkolní se zdál, jak sen by velký dřímal,
za zvuku nápěvu, jejž vichr nad ním hřímal.
A listí zelené, ta zdoba hájův,
ta zdoba lesů, zahrad, sadů, luk,
na kteréž slunce paprsky své kladlo
a v nocích opět luna záři svou,
ty všechny uschnuly a jejich tajné šumy
se zdály rušit kraj, jenž hluboké snil dumy.
A větve stromů, jež se k nebi pnuly,
jak lidské ruce v bouřích k nebesům,
ty svisle klonily se k chladné zemi,
neb míza jejich byla ztuhla v led;
a v korunách, kde mladých ptáčat byla hnízda,
teď meluzina žalostí a mrazně hvízdá.
A zpěvní ptáci, kteří v kraji žili,
a místo zvonů písní zvonili,
ti prchli na perutech vichru,
jak prchá mládí čas, do krajů neznámých.
Leč mnozí nemajíce síly klesli k zemi,
jak srdce klesne v hrob, se sny a city všemi.
A potoky, jež krajem vinuly se zurčně,
a řeky, kteréž krajem bouřily,
ty zmlkly jako lidští rtové,
když žalem ustydnou u věčný led;
na hladině však ledné bylo zříti
ty stopy minulého vlnobití...
A hvězdy, které třpytily se v jaře
jak lidský zor, jenž první láskou vzplál,
ty mraky stajily jak víko černou truhlu,
jak oko lidské stají věčný sen;
ba zdálo se, že zašly ve svět cizí, v říše nové,
jak za hor tlumy zajdou lásky snové.
A slunce velebné, jež svojí září
líbalo háje, luka, každý květ,
to zhalilo se v mraky jako v rubáš černý
a zhlíželo z nich jako mrtvá tvář;
a úsměv jeho, jenž byl vždy tak vřelý,
ten zaměnil se v úsměv zkamenělý.
A nad tím velkým hrobem všehomíra
se k zašlým hvězdám pnul svět hor a skal,
jak pnou se kříže z hrobů mrtvých srdcí
v znamení tužeb – v mramor zkamenělých.
A stíny ony, kteréž do mraků se pjaly,
se jako mohyla mír věčný věstit zdály.
Leč aby nebyl hrob ten všehomíra
tak strašlivý, jak bývá smrti dech,
jak bývá děsný pohled v rakev černou,
v níž dřímá rozervaná bolem tvář,
tu přikryl Ten, jenž řídí lidstva běhy,
rubášem rov ten –: věčnými to sněhy...
V tom kraji přepustém a sněhuplném
žil Lubor se svou smutnou duší sám.
Ach ano, žil, však jaký smutný život!
Les bez ptačích byl písní líbezných,
háj pozbyl půvabů, kraj pozbyl něhy,
neb tam, kam oko dohlédlo, zřít bylo pouze sněhy.
Než pojem ten, že opět slunce vzejde,
že opět chladná země vydá květ,
že opět v les i háj se ptactvo vrátí,
ten sílil ho, jak sílí duši žal,
a v nitru jeho zrálo jako v květu,
že s novým jarem v říš’ se vydá nových světů.
„V říš’ lidských srdcí!“ znělo v jeho duši,
„v říš’ lidských duší!“ byly jeho sny.
A touha tato v jeho nitru rostla,
jak z víry pučí v duši lidské mír,
ba mnohdy mnil, že každý mžik a chvíle
jej v náruč vnese kýženého cíle.
Tak Lubor snil a dnové valně spěli
a zimy čas se měnil v dobu jarní,
neb vichr odvál z kraje všechny sněhy
a z mrtvé země vzpučel opět květ,
a na obloze slunce záře vzplála
a matku zemi, její děti hřála.
A krajem opět zněly písně ptačí
a z ňader lidských dral se lásky dech,
neb byla lidská srdce plna rosy,
jak bylo dálné nebe plno hvězd.
„Nuž s Bohem!“ zvolal Lubor v citů rozechvění,
kráčeje v širý svět, za slavnostního ptactva pění.
Den jara prvý byl a východ slunce
a červánkové líbali mu tvář,
a zlatá záře líbala mu čelo
a bílý mrak mu líbal prvně ret,
a nad skrání mu sbory ptáků pěly,
tak že se blahem háje s lesy chvěly.