I Jas oblohy kdy neporušen zmírá

Jas oblohy kdy neporušen zmírá

a závoje se strou nad temné thuje,

šílený požár náhle zkrvavuje

nebeskou louku, kde žár rozestírá

brunátný Západ, v náručí jenž svírá

nevinnou modř a v ohni odlučuje

safír, jenž změněn v amethyst dál pluje

ve vlnách rudnoucích jak řeka širá – – –

tu vzdechy tlumí se a v ňader vzruchu

dlí srdce bázlivé, jež nedočkavě ptá se

po tajemství, jímž noc je pohostí – – –

a posléz’ opojeno vůní vzduchu,

v noc temnou, zahalenou v odvěčné své kráse,

své rozněcuje kruté žádosti.