I. „Jehož jsi, Panno, počala!“

Ty žasneš! – lilije květ, poupě vonné

Tvá duše v neskonalém blahu tone;

hle žití Tvého nejkrásnější sen

tak tajuplně dnes je naplněn.

O nezdráhej se sladké zvěsti oné

Tvé srdce neposkvrní bezúhonné;

ať matkou Boží, korunou jsi žen,

pel panenství plá v Tobě nesetřen.

Ty rdíš se? štěstí zář vždy kouzelněji

Tě opřádá a rty se blahem chvějí,

jež nepochopí nikdy, nikdy svět;

je nezkalené jako paprsk Zoře,

je neskonalé jako šíré moře –

jen anděl moh’ je Tobě vyprávět.