I. Jeli jsme krajem tvých Konfessí.

Jeli jsme krajem tvých Konfessí.

Ukazoval jsi mi věžičky za lesy,

městečka v rovině šíré, zalité podzimním jasem.

Jmenoval jsi je, jakoby děti svoje, laskavým hlasem.

A ve tvých očích zlatavý, měkký odlesk se chvěl,

to že jsi všem starým bolestem odpouštěl,

a že jsi, dojat, radostí vzpomínal,

jak ti je život jako koberec z chudobek a šípkoví stlal.

A jako bys byl mluvil: bývalo, bývalo,

kamení na cestách dost, radostí pramálo.

Nu což – tu je ten kraj, podzim jím lehce dých.

Je smutek na dně všech věcí vezdejších. –

A řek' jsi: Je nutno jen v sebe věřit. A platit statečně u starých mýt. –

Pak přišla Praha, – koleje do šíra. Továrny. Na všem reklamní štít.

Ruky stisk. I tady je slunce. Básníku, díky, půjdu se znovu bít.