I. Jen těsněj, přiviňte se blíž,

Jen těsněj, přiviňte se blíž,

vy snové mladých procitnutí,

vy krásné touhy v letnou říš –

vás nepustím já z obejmutí.

U srdce krbu hostinně

vám měkce prostru, milé děti,

a v teple budem, v rodině

tak od srdce zas rozprávěti.

Tam venku jako zločince

vás na soud vedou v pusté kázni,

a jak byste šly z blázince,

k vám hledí namudřelí blázni.

Jich prázdná, nicochlubná líc,

ta duše staroba a chladno,

jde zima z nich, jak z popelnic –

och, jak by vám tam bylo radno!

Mám na vás úzkostlivý střeh;

všem tak jste záhy odumřely,

já byl bych nejbídnější všech,

vás o den přežit, osamělý.