I. „Jenž se krví potiti ráčil!“

Jde noc – je v smutku flóry zahalena,

jde tiše, zvolna jako sirá žena

v svém ňadru tajíc velký, těžký bol;

to smutná noc – a ticho hor i dol.

Spí nebe, zem spí hříchem unavena,

co srdce Tvoje, Pane, hořem stená,

co klesáš zbrocen krví v mdlobách pol

a rosou srdce Tvého plá zem kol.

Teď nebe přec se na Tě rozpomíná;

v své ruce kalich anděl Hospodina

sem k Tobě spěje Tebe posilnit –

ach, neváhej ten kalich svatý pít,

v něm útěcha, jež bolesť každou skojí;

ta útěcha: je láska matky Tvojí.