I. „Jenž z mrtvých vstáti ráčil.“

To mrtvé ticho kolem jak Ji děsí –

na hory, stromy, na křoví se věsí

tam venku červánkový, růžný svit –

však v srdci Jejím tma – tam mrtvý klid.

Co květů venku plane v pestré směsi,

pod krovem vlaštovka, hle, slepuje si

zas hnízdo své – kol volá vše: „Chci žít!“

jen duše Tvá chce touhou mříť a mříť.

Vím, štěstí Tvé že v hrobě odpočívá,

juž třetí den se nad ním rozednívá,

jak nelkat ještě, nebýť teskliv snad? –

v tom jak by paprsk bílý v síňku pad,

hle, zářný zjev a v nitru Jí tak sladko –

to se rtů Jeho hudbou sjelo: „Matko!“