I. Již co chlapec jsem si myslil,

Již co chlapec jsem si myslil,

Že budu vojákem;

Byloťby mne věčně škoda,

Kdybych byl sedlákem.

Jdi, sedláčku! na pole,

Já pojechám do pole!

Budu mlátit na bojišti,

Ty mlať v stodole.

Domaby to moje mladé

České srdce chřadlo;

Bodák se mi lépe líbí,

Nežli pluh a rádlo:

Šavle – moje radlice,

Nepřítel – má pšenice,

Musí padati přede mnou

Jako metlice.

Ten Čech není, komu vojna

Strachem srdce svírá;

Kdož slavněji, nežli voják

Na vojně, umírá?

Já se vojny nebojím,

Čech jsem – v boji obstojím,

A budu-li poraněný,

Zas se vyhojím.

Byťbych v šírém poli zhynul,

Nemám strachu z toho;

Musímť přec jednou umříti,

Bychť přežil let mnoho.

Jiní bídně zhynuli,

Smrti se nevyhnuli,

Ačkoli se vždy jen doma

Povalovali.

Voják svatě pro vlasť svou

A pro krále umírá;

Proto slavná smrt nebeskou

Bránu mu otvírá:

Kdo vlasť svatou nezradí,

Pro ni život nasadí,

Tomu Bůh života ztrátu

Hojně nahradí.