I. Již lučina je zkosena,

Již lučina je zkosena,

jaká to, jaká vůně!

hle, klásky blednou, blednou stony,

a nad tím celý oblak vonný

se vznáší jak by z bájné tůně.

Ach takhle, pěvče, zahynout

jako ta luční tráva!

Ret bledni již, Tvůj skon Ti věště,

a na něm nechť Ti píseň ještě

v omamnou sloku povyzrává.