I. Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných,

Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných,

vždy hloub a hloub – vždy nejistějším krokem,

a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných

tak smutně za ním hledí mdlým svým okem.

Rozloučil se a – zmizel, aby se již ztopil

do kletby své, v pěvců to požehnání –

dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou skropil

máť přírodu v šíleném rozžehnání.

Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila,

když naposled k ní v roztoužení vzhlédnul,

jak dívčí oko v svůj se odlesk ponořila

a lekla své se krásy, a on – zblednul! –

Již zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil

v živoucí mohylu, v niž složil lyru,

jíž kouzlil ráj – tam nesl meč, jímž světy bořil –

a konečně i lásku, jedinou svou víru.

Divě zasmála se noc a poklopila

ukrytou tu hrobku tížným kamenem.

Takž se v bludičku jen byla proměnila

ta luzná hvězda s rudým plamenem.

Oklamaný poutník sklonil hlavu svou,

pozdravil své děti v rakvích uložené,

zrádnou mocí v kolébkách mu udušené –

zulíbal je, žehnal s pýchou otcovskou.

Ach, jak byly krásné i v své kletbě žasné,

spanilé, jak naděje v poupátku;

nad jich hlavinkou tam plálo polojasné

světýlko, co žehnalo robátku.

Stanul napřed nad bolestí dítkem

s rty až křečovitě zaťatými...

vyřknuv nad ním tiché : „Zdrávas Marja“,

žehnal s ním se slovy tajemnými.

Dítě sebou trhlo, zachvělo svým tílkem,

a již oči zamklo na vždy před světýlkem. –

Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím,

vyňal růži svadlou pod srdcem tlukoucím;

pohroužil se tiše v její mrtvou krásu...,

darmo chudinku byl v oběť dal pro spásu

bratrů svých – ta růže v smrti ještě vnadná,

stkví se slzou pěvce, jenž na ni pozírá

okem zoufanlivým, cítě, že umírá!

bratrům však, ach bratrům není pomoc žádná! –

Vrhnul růži v rakev, a pak sklesl –

tiskna k ústům jednu kadeř černou –

na mohylu vlhkou Slávy drahé.

Hloub než matku ji v svém srdci nesl:

chotí byla mu i sestrou věrnou,

ve snách pak i vlastní dítě blahé! –

Proč jste ho zklamaly, zlé osudnice?

jak on ji snil, tak nevzbudí se více!

Na oltář slávy své – mohylu svou

ukládá meč i lyru: tam již připraven

mu smrtný pohár hanby! s němotou

chopí se ho, by přerval trapný žití sen,

a již ho vede k ústům! – V tom se proměnila

ta zrádná kadeř v hádě – vymkla se mu z ruk –

a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila.

Zděsí se pěvec obnovených muk,

vypustí pohár, aby spasil dítě –

ach marně, pěvče, hádě urychlí tě –

již přejelo mu líce, již mu otočilo

hebounká ňádra, již mu v srdce vniklo

a zmizelo!

„Ach, dítě, což tě nepokrylo

úmorné lůno, žes tak děsně zkřiklo? –

Ty žiješ, ty se budíš, ano zvedáš –

teď otce mlhavým svým očkem hledáš?

Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo,

ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – zchřadlo! –

Co žádáš? Ztichni! – zpátky v rakev svou!“

Však dítě nesmrtelnou rdí se lahodou,

až uhranulo pěvce, jenž se s divým křikem

potácel teď nad rakve rozprasknutým víkem.