I. Jste, Čechy mé, jak strom je v širém poli,

Jste, Čechy mé, jak strom je v širém poli,

tak opuštěný, sirý, truchlící,

vydaný blesku, bouřné vichřici,

a každého, kdo kol jde, na svévoli.

Jen časem na něm ptáče zašveholí

a je to píseň v duši ryjící,

v níž srdce puká siré pěnici,

vždyť ono přec to jenom tuze bolí.

Ty otřískané větve, kdo je zhojí?

v tom zřídlém listí stesk? – kdo rozumí?

Tys, lípo, samotna i pěvci tvoji!

Ti ostatní jdou kolem tupí, klidní

i zoufalstvím když sněť tvá zašumí –

Ó, my jsme přec jen bídní, ach tak bídní!