I. KAPITOLA Z MLÁDÍ.

Mé dětství? Moje dětství! Černou nití

smrť provlékla se jím. Tak přišla hrozně!

Tak drtivě! Tajně se připlížila

do rodiny jak hříchů starých přízrak.

Ty mrtvé sice lehce uložila,

leč námi otřásla a protáhla se

nečistě řečištěm našeho rodu,

v potomků srdcích sesedla se hořce.

Tehdy jsme obývali zpustlý statek

v údolí neúrodném. Zimomřivě

z třesavých osyk do kraje se bělal.

Můj otec ustaraný byl a chorý,

chuďoučký patricij tohoto kraje

a lidem nerozuměl. Stále říkal:

„To zanedbaný lid. To tupý lid je.

A pověrčivý. Poťouchlý a zrádný.

A krade. Pomodlí se před krádeží,

leč krade. Kněz? Ničeho nepomůže,

Kristova slova, slova nezávazná,

ni paragrafy závazné, ni lidská

průměrná úroveň dnů pokročilých,

ni řvaní po osvětě, burcování

a slova smělejší, jež s koncem věku

do mody přišla... Hle, takoví lidé

jak Hunové zde, pod kultury svícnem!

Eh, Sibíř! Maminko, jaká to Sibíř,

ta Bílá Ves. Toť osud, že jsem poslech’

toho neb onoho..." Tak to šlo dále

jak články dlouhé, trapné litanie,

jak chřestění kuliček růžencových...

Leč hospodářství... protivno mu bylo

se stýkat s lidem. Protivny mu byly

písčité, dlouhé rozvlněné lány,

na kterých vsi se bělávaly v dálce,

do nekonečna... Vymýšlel jen stále

a toužil po něčem, co obdiv budí,

měl záliby, jež statek trávívaly.

Tu jakýs chov on amerických kurů

si zavedl, perličky, které denně

sám krmíval, po dvoře chodě truchle

v trepkách a županu... Kdes po šlechtici

si koupil staré, tlusté, bílé klisny

s korunkou hraběcí na lesklých plecích,

neb kočár starý vyměnil za nový

kus lánu přidávaje; stále měnil

a stále větší přicházely účty...

Podivný, tichý, poetický slaboch,

z těch jeden, kteří tajně vlastencují,

leč tak, aby to nebouřilo panstvo,

jej nezavléklo v podezření, chodil

do oratoře hraběcího rodu.

Čet denník německý. Mou sestru poslal

k anglickým pannám. Tajnou láskou přilnul

k veliké Vídni jako tepně říše.

Mne na klín bral si, slovy velkých slibů

rozpjetí líčil, kterak velká duše

obrovským rozmachem vyrazit musí,

vše s křídel shodit. Malicherná lnutí

k poměrům malým odsuzoval dlouze,

vše provinciálním a ideálním

mněl malicherným být, ten „těžký jazyk“,

jenž prý se dere na „Parnass“, jak často

ve společnosti mluvil. Oprašoval

řád jakýs často, aby pochlubil se

svým hostům novým, které štědře hostil.

Nejraděj míval druha, stařičkého

pensistu, který asi stejně mluvil.

Syn jeho počal milovat mou sestru,

osmahlou Láďu; aspoň se tak zdálo...

As devět let mi bylo... Zřím se dosud

drobounký biret se sokolím péřím

já nosil, sametovou hnědou bundu

a kalhoty ze šedé látky, které

končily nad koleny tam, kde stužka

punčochy spjala modře pruhované.

Mně bylo tehdy nevýslovně teskno:

byl ještě čerstvý hrob mé první matky.

A proto jsem tu – druhou nenáviděl.

Mne nevšímal si otec... Ona byla

mladičká ještě... Živá, bujná, svěží,

jak cikánka ohnivé oči měla,

jakýmsi žárem divným rozžhavené,

jenž svítí stejně všem. Smích altu timbrem

po pokojích se nes, když volala mne

neb starouše... Leč já jí nemoh zvyknout,

divoký jakýs vkus, přepjatá vášeň,

s níž líbala mne, k pláči nutila mne,

ty kypré její, stále vlhké prsty

já nemoh cítit v kadeřích, já hračkám,

jež ona vymýšlela, nerozuměl.

Má bolest rostla, když jsem vyšel někdy

na dvůr a stáje. Staré, scvrklé ženy

oráčů, čeledínů brávaly mne

do učouzených, hliněných svých síní,

kde znal jsem všecko. Bidla pode stropem

a na nich prádlo strakaté schlo parnem

při otevřených oknech. Smrtník v koutě

vždy tikal někde na hliněné půdě,

kde děti válely se košilaté

a cvrček tónem vysokým sem cvrčel

od mlýnských vantrok, kde nebylo vody,

kde trosky kola mnohá léta hnily

otcovým hospodářstvím. Mlýnek dávno

stál opuštěn. A zde já u oráčů

rád prodléval jsem. Mívali mne rádi,

na dvéře K + M + B + vždy já jim psával

a dětem rozdával jsem svoje hračky.

Sborem se často modlívali večer

a říkali: „Ah mladý pane! pane!

nás ubožáčku! Jiné časy byly

za milostpaní!“ Pak mne litovali

i sestru, některé, ty citlivější

babice plakaly, – já plakal s nimi...

V tu dobu častokrát se strany matky

jakýsi její příbuzný k nám jezdil

šeptavě mluvící... Zrak jeho plachý

hrál zelenavým ohněm. Oblečený

vždy výstředně, s kravatou rudou, na ní

vbodnutou elektrickou malou muškou,

jež večer svítila, mne zajímával

a touhu budil po obzorech nových.

Parfum vál z jeho žlutých rukaviček,

z cylindru bezvadného, ze řas tmavých,

lesklého kabátce a haveloku; –

kol mojí matky něžně obletoval

jí přinášeje trety... Vždycky dlíval

v salonku, zahradník kam plno květin

do polokruhu schválně rozestavil

pokynem matky. Tento člověk míval

vždy pro mne slovo, úsměv. Někdy knihu

mi přivážel. Tu párek bílých myší

mi daroval, jichž oči rubínové

červeně plály, tu zas brouky vzácné,

tu lastury a mušle. Já mu říkal

vždy „strýčku“... Nebyl mlád již... Také bledý

obličej jeho vadnul, dlouhé prsty

se zachvívaly jakous nervositou...

Byl dětinský a zdálo se, že umí

vyhovět dětem... Mnohdy celé půldne

já při něm vyseděl jsem u klavíru

sleduje rány oktáv, cvrlikání,

žbluňkáni tichých tremol, zvonky tercí

a těžké bouře pedálových kladiv. –

Mým otázkám obzory šířil nové...

Za parného dne jednou, když jsem seděl

u svojich úloh na zahradě v stínu

besídky březové, má sestra přišla

a němě, tupě, usedla si u mne...

Jak by ji srdce cosi užíralo,

vybouřenými, zděšenými smutky

jí oko hořelo, a svislé ruce

zlomeně visely jí podél boků...

Co je ti, co? Nu řekni?! Ale ona

se nepohnula v sebe zamyšlena.

Pak pohlédnuvši na mne s výtkou dlouze,

jak neulehčenou by bolest sama

bez svědků měla prožíti, zas zvolna

odešla, otázkou mou vyplašena...

Snad vyhýbala se mi? Já již věděl,

že nemíní se svěřit děcku... Věděl

jsem, kterak bojem těžkým strádá

a unavena dnes, jak lehne s pláčem...

Mne dráždilo to, že mne neuznává,

by svěřila se mi... Se zřejmým vzdorem

já vyhýbal se jejím zrakům, které

podivnou vášni hořeti se zdály,

a démonicky ze zarudlých víček

jak ohně za noci z listnatých lesů

tajemnou hrůzou... Bylo jí to líto?...

Mé vidouc odcizení, bázeň, vzala

mne do své jizby, jaksi ustaraně

vše snášela, co baviti mne mohlo...

Náš otec nebyl doma... Odjíždíval

s jakýmsi mluvkou z města. V politice

utápěl svoji energii všecku

a ctižádost tak šálil nezkojenou...

Já nechápal jsem sestry... V rozbouřených

tragických vlnách, jež jsem nemoh tušit,

se utápěla světlá její hlava.

Já nechápal jsem vroucnost její lásky,

ba nechápal jsem, z jaké černé hloubky

děsivý její smutek rost. Tu pozděj,

když pomodlila se, jak jindy večer

mne zlíbala a řekla: „Nemiluj ji,

víš, tu...“ a slzy její tekly horké

na moji hlavu... „Slyšíš? Rád ji neměj,

vždyť ona nemá nikoho z nás ráda,

ni tatínka... Já vím... Ty nesmíš vědět,

co já už vím...“ s dětinskou upřímností

tajemství předstírajíc, odhalila

kus neurčitého mi náhle světa.

„Ne, nechoď k ní... buď u mne... Zda pak umíš

své úlohy? Pojď, půjdem na zahradu

a pohrajem si spolu... Nu co? Ruďo?“

A velkým, otevřeným okem, které

budilo úžas jasem nenadálým,

že trochu sobě ulevila, na mne

se zadívala, šátkem utírala

si plachá víčka... Její krok zněl lehce,

když tiše vyšla do zvlněných stromů

po trávě vysoké, ztemnělé rosou,

ostrůvky pryskyřníků postříkané...

To bídáctví! Já mnil, že počla mučit

(jak slýchával jsem o macechách jiných)

mou sestru. Myslil jsem, že slovo příkré

nějaké mezi nimi vystřídáno,

jež rozvášnilo sestru... Vštěpované

se brzy objevily vzdorné vlivy

a křižovaly prudce mojí duší. –

Již sestru nespustil jsem s očí... Bázeň

mé srdce naplnila úzkostlivá,

pláč její dráždil mne a mlčelivosť

mne děsila... Na blízku ní já číhal

na slovo, na úsměv, pramalou změnu,

na drobnou třeba událosť, však přece

událosť, která moc má srdce zvolnit.

Ta chvíle přišla. V čeledníku, v noci,

když zdálo se, že spím v ložnici vedle

– (pruh dveří přivřených se žlutal světlem) –

se starou služkou rozprávěla ještě.

V přestávkách dlouhých zdálo se, že pláče,

co služka těšila ji: „Pán Bůh chce to,

dušičko drahá.“ – Ale nezkojena

vášnivě ona žalovala, v prudkých

přívalech její pláč se v slovech tlumil.

„Můj Kriste Ježíši! Maria Panno!

Ke komu jít mám, když ne k vám? A komu

si postěžovat? Vám jen, moje zlatá,

vy jste vždy pro mne tolik lásky měla!

A teď mám bratra jen –ten však je dítě, –

a potom vás...“ Tu s ustrnutím slyšel

jsem věci hrozné. Jejich dosah celý

já nechápal, však cítil jsem, jak strašně

mi srdce bije a děs ve mně vstává.

Tma svírala mne a pruh žlutý dveří

se zdál mi zastíněný postavami,

jež protáhly se mojí fantasií.

Já vyrozuměl jen: z jakéhos listu,

jenž pohozen dnes v trávě ležel v sadu

a poletoval pod okny a rosou

byl zavlhlý, to hoře sestra četla

služce, jež stará, čísti neuměla...

Náš host je psal, jenž mdle se smával, snivě,

po boku mém do kláves kamarádsky

tlouk’, prsty klást mne učil, zpíval zašlé

podivné písně chvějným barytonem,

mně nosil bílé myši... On je napsal,

on, on... milenkou zval v něm druhou matku...

Tu více neslyšel jsem. Stromy křikly,

houk vítr, třískl v okno. Dusné noci

se mraky provalily mnohostupy,

z daleka kdesi bouře rodila se,

déšť ztemnil siné světlo. Zvučnou hudbou

okapy crčely tak jednotvárně,

švířící drůbež zapištěla bázní.

A s hlavou vztýčenou já slouchal v pláči,

však marně, marně! Jako kočka tiše

s kahancem náhle sestra na práh stoupla

plaše se rozhlížejíc, polekána,

a konejšíc mne, uzavřela dvéře...

Déšť chmurný potom nastal. Zmlklým ránem

zahrada v dešti zalitými okny

mrzutě, matně sem se rýsovala,

na loužích dvorem žluté nebe chvělo

se větru vlnami. V nich brouzdaly se

špinavé kachny líně, kolébavě,

pes ovčácký nos zdvíhal blíže stájí.

A tu já neobyčejné jsem věci větřil,

jež mžikem sběhly se... Vzhled dvora smutný

se plnil postavami za úsvitu.

V halenách režných pobíhala čeleď

klepajíc dřeváky. Jakýsi hrozný

sběh lidí zřel jsem ráno kolem oken,

jak s výkřiky a úžasem se rojil.

Ne, sen to nebyl. Jaká divná úzkost

mne přepadla, když ven mi zakázali

vyjíti! Též ta naše šedovlasá

a uplakaná, dobrá, stará chůva,

tak dobrá vždy, pojednou zabránila

mně vyjít. K smíchu! Chůva zakázala

mně vyjít? Pátral jsem. Pak řekli večer:

že ona zemřela. Ta, kterou z duše

jsem nenáviděl. Zemřela! A divný

já úžas cítil, jak to všecko možno,

když včera jsem ji viděl? Jak to možno?

I pocítil jsem touhu všecko vědět,

leč nemoh’ jsem. Mne okřikli pak zkrátka

mne stále hlídajíce, mysl moji

hračkami konejšíce... kterak hloupé

to připadalo mi a kterak smutné.

Já pohřeb čekal jsem. Já chtěl ji vidět,

chtěl ukázat ji. Neodbytné prosby

jen suchým odepřením vybouřili

ku dotíravým vzdorům. Otec přijel,

zmateně chodil v zlobném, němém žalu

jak stín a zavřen, návštěv nepřijímal...

A salon zamkl se. Já neviděl jsem

pohřbu ni kněží... Neviděl jsem lidi,

jen sestru plachou, posupný hled otcův,

podťaté kroky jeho. Doma zavřen,

i sestra, já, my všichni... Týden minul.

Mně bylo, jak bych musil vykřiknouti,

otřásti něčím, utéci, já vězeň!

Mne uděsily bledé líce sestry,

modlitby její, přítomnost ta těžká.

I učitel můj nedivil se skoro,

(jenž ze sousední vesnice k nám chodil),

že pro vše kles‘ můj zájem shasínavý

jak oheň v krbu, který slabě sténá...

Ven, ven! Mně počalo se stýskat příliš

po ní, jež záhadně tak zmizela mi,

(víc zvědav byl jsem, než ji nenáviděl!)

po jejím příbuzném a po klavíru,

po jeho darech, na než jsem se těšil,

po jeho láskání, jež přijímal jsem

vždy rozmazleně, toužiti jsem počal...

Tu jak by všichni zbavit se mne chtěli,

mne zavezli do vzdáleného města

po krátkém čase... Město černé bylo

s tou branou obrovskou, kde hoši hráli

s pokřikem v míč. Nápisy starodávné

na bráně budily svět zašlý ve mně,

cimbuří stará, podloubí tu v slunci

se leskla večerním a shasínala

a divný ruch tu výskal... Mladí hoši

s knihami chodili tu večer. Lampy

hořely tiše, jasně tak a dámy

se smály, velká kašna na náměstí

crčela, jakous touhou po domovu

mne mátla píseň, ze zahrad jež zněla

restaurac otevřených... Lidé zvláštní

mi připadali... a já seznamoval

se s přátely novými na chodnících,

jež ve škamnech jsem ráno viděl... V bolesť

mou jakýs paprsk velký svítit počal

nadějí nových, starostí a práce, –

– mne nikdo nehlídal zde, – netísnilo

ovzduší pláče; prsa šířila se

hrdostí; samostatným, tichým sněním

já počal duši svoji naplňovat,

své nitro tišit, – ah, to staré město,

vzdálené město miloval jsem příliš!

Leč bolesť záhy zaklepala, přišla,

a ústy cizích lidi rostla ve mne,

a bez milosti strašné noci obraz

čas obnažil mi zcela. Podrobnosti

i souvislost i podklad oné drámy

já zcela dnes již pochopil: On vlákal

ji tenkrát v noci k sobě rozvášněný,

milenec dávný, láskou rozhýčkaný

a poblouzený blízkostí, již přála

mu příbuznosť, vášnivě po ni práhna.

Byl otec chorý, nevšímavý stařec;

leč ona jako cikánka, tak svěží,

ji snadno získat bylo, když se vzala

minulosť, přísahy, žár jejich lásky,

jež hynula... To dosud vyčtu z listu,

jejž našla sestra tehdy, dala mi jej

do půle roztržený, jako vztekem

zmačkaný. Pozděj pochopil jsem.

On s rafinovaností, drzým čelem

psal vášnivý list naší druhé matce, –

zel z listu fin de siècle. Nervosita

a podrážděnosť, prospěchářské cíle

zvláštního milovníka této ženy,

jež i jej milovala. Dávno v městě

jej milovati musila... On žvatlal

v něm sladkými a nedbalými slovy

a zapřísahal ji minulou láskou,

jež nezná mezí, obětí ni bázně,

ohledů jakých. „Milovali jsme se,

viď, drahá, v prvním jaru svého mládí?

Do smrti milujem se! Jak to možno

zapřít, má duše? Ne, jen upamatuj

se na tu zimu loňskou! Muž tvůj „dobrý“

až příliš! kterak sedal podrážděný,

zemdlený v loži divadla a mluvil

impertinence. Nemohu ho vidět,

odpusť mi, drahá! Ale tehdy přece,

když předstírala’s nemoc, když jsi tehdy

zůstala v Praze sama u své tety,

my byli jednou sami. Pamatuješ?

Ty ležela jsi celá bílá v krajkách,

v poduškách, černé rozházené vlasy;

já na pelesti postýlky jsem sedal

a hladil tě. A tys tak bledá byla,

tak byla’s krásná, když jsi churavěla,

a léky, jež jsem podával ti, trpké,

s úsměvem brala’s, hlavu pozdvihujíc...

A potom víš, – když tenkrát za večera

my toulali se, jak jsi uprositi

se dala, mou pak celá, celá byla,

tvá duše i tvé tělo! Tehdy plaše

jak letěla jsi po širokých schodech

hôtelu předměstského, obávajíc

se stínů. Pro Bůh, nezapomeň, drahá,

na tuto noc. Ty jsi tak slibovala,

ty jsi tak přísahala, a já věřím,

tys dosud moje! Nech těch tvorů hloupých,

hlupáčků zanech! Nech onoho starce,

tvá bída hůře skončí. V nepohodlí,

v rodinné zmatky kráčíš. Poslyš, vzpomeň

mých polibků a objetí, mé lásky,

zas celá moje buď. Vždyť kruté časy

dolehly na mne, drahá! Pochopíš to,

nebudeš klnout mi? Nebudeš vinit

mne z ničemností, svévolnosti, drahá,

když svěřím se ti? Jenom tenkrát ještě

ti psáti musím. Rozerván jsem, bídný,

mne tíží hříchy jak balvanů trosky

a ony rostou a já – stojím, stojím!

Má láska k tobě neznala však míry!

Já jmění nedbal jsem. Nedbal jsem dneška,

ni zítřka, nedbal světa, jenom tebe

když moh’ jsem milovati! Lichvářští psi

kus po kuse mne roztrhali, – budiž,

mám pocit klidu. Vím, že ukrotím je,

kus masa shnilého až před čenichy

jim hodím, – svoje tělo. Není moci,

jež mrtvolu mou vykoupit by mohla,

ni peněz již, o než bys oloupila

hlupácká svého v prospěch mojí věci

jak jindy před tím. Nechci! Trápí život,

mne mrzí život! Nemá pro mne ceny...

Nač tedy dále jíti, drahá duše,

když není vykoupení? Byl jsem dobrý,

kdys v mládí. Teď již není ideálů.

Teď boha není! Ničeho jíž není,

má schopnosť, energie, ta se zvrhla,

kdes v hospodách změkčile zdržela se,

plačtivě upíjí se... Konec! konec!

Než chceš-li rozloučit se, přijď dnes večer,

přijď jistě ke mně...“ Tenkrát přišla tedy;

Co dál se dělo, záhadným je dosud...

U skříně kredenční, v zad nakloněna

o hranu její ostrou, na koberci

ležela hlavou k zemi. Na rtech jejích

křik zkamenělý odhrnul jí zuby,

že vyvstaly... Ty ruce křečovitě

jak by se vztahovaly k němu, v hnědé

kaluži krve žloutly její vlasy

a hlava zsinala špinavou křídou.

On se židle, jež u klavíru stála,

se skácel blíže ní. Hluboká rána

mu v spánku pravém zela... Ruka krví

se zaschlou svítila, slepené vousy

po straně pravé ježily se ztuhlé

a víčko zapadlo. Tam otvor prázdný

po oku uzavřelo... Pod hlavou mu

ležela černá hlaveň revolveru...

Jakási polka: „Steeple chase“ obstárlá

tu na klavíru byla rozestřena,

a obě svíčky hořely prý ještě

ve svícnech klavírových...