I. Kdo pak to klepe? Prosím, dál!

Kdo pak to klepe? Prosím, dál!

A do světnice skočí

hoch vystrojený jako král

a jas mu plane z očí.

Na těle řízu blankytnou,

na hlavě vínek květů.

„Kdo zavítal mi návštěvou?“

„Ne vám jen, všemu světu.“

Jsem tulák, bydlím na polích,

leč nejradš’ v lesích, víte;

snad, pane professore, též

mě, doufám, navštívíte?

Chci v červnu velký dávat bál

tam na té louce v lese –

vy, přijdete k nám přece též –

pak blíže poznáme se. –

Mně ptáci hudebníky jsou

a měsíček mi plynem,

a kobercem mi květný luh

a rosa hojným vínem.

Čaj vonný z jahod podávám

a z malin cukrovinky,

a pro zábavu provádí

své cvrček kudrlinky.

Ó budeme se výborně,

můj zlatý, pobavovat,

hrát, zpívat, básnit, šermovat,

jenom ne deklamovat!“

Pak dvorně se mi uklonil

a lístek utrh’ z růže:

„Zde račte navštívenku mou,

smím těšiti se? Nuže?“

I myslil jsem si, kdo pak je

ten chlapík, že tak marní?

A růže lístek prohlížím

a zdiven čtu: Den jarní.

Já dvorně jsem se uklonil –

on dal mi políbení,

a jsem teď v jeho salónech

host skoro každodenní.