I. Kdys v mrtvém tichu, kdy se nehne list,

Kdys v mrtvém tichu, kdy se nehne list,

usnula matka, přemožena mdlobou.

Tu přišel k ní, kdo dávno plál k ní zlobou,

chtě krást jí děti, kořistí svou jist.

Chtěl vychovat v nich k matce nenávist,

chtěl děti, které byly její zdobou,

by zapomněvše na ni, vzrostlé dobou,

otroctví jednou padly za kořist.

Ó, vzbuď se, matko, zachraň děti rodné! –

A vzbudila se v poslední té chvíli

s výkřikem, který na dno v srdce bodne.

A vzchopila se rázem, s jejích skrání

blesk srší, a v ní obří rostou síly

jak lvici, která mláďata svá brání.