I. Když vešla jste tak usmívavě

Když vešla jste tak usmívavě

v ten zářící a lesklý sál,

mne zabolelo srdce žhavě,

proč tolik jsem vás miloval!

Hle, co vás tady čeká touhy,

co mladé lásky, záře, hvězd

a já chtěl v celý život dlouhý

sám sobecky vás věčně vést’!

Ó kolik přísah uslyšíte

v tom reji a v té závrati –

a já chtěl sám v své touze spité

rty vaše jednou líbati!

Květ na ňadrech vám svadne bílý

a spadne k zemi za chvíli –

my spolu nikdy netančili,

my nikdy šťastni nebyli.

Já nechci vědět, kdo to bude,

jenž k prsoum svým vás přivine:

skvost najde on své duše chudé –

však srdce mé vy nikdy ne!

A je-li tento jásot spilý

též naším příštím osudem:

my spolu nikdy netančili –

my nikdy šťastni nebudem!