I. Když zadumán jdu jara dobou novou,

Když zadumán jdu jara dobou novou,

než těžkou hlavu složím na loži

a vlídný večer růži purpurovou

na pokraj nebe tiše položí,

tu duše má se vidině tvé kloní

a klade růže na hrob tvůj.

Nechť na můj nikdo slzy neuroní –

jen tvůj Bůh opatruj!

A syp naň každým jarem nové květy

a ovíjej ho nejvnadnější vůní!

Pak šťasten jsem jak před dávnými lety,

byť pohlcen již černou času tůní.