I. Klekání.

Červánek dohořívá,

noc chvátá k dolinám,

a jasný zvonek zazněl

k tichnoucím končinám.

To ze hřbitovní kaple

on volal v šerou zem:

„Den usnul již, a paměť

plá po něm červánkem.

To paměť velká, slavná,

jak dobrý byl to den,

jak lopotil a dřel se,

teď sladký je mu sen.“

A co tak zvonek hlásal,

co údělem nám jest,

už v nebi rozzářilo

se plno bílých hvězd.

„Ba památka to slavná,

hle, blankyt pln je hvězd,

jak věrný byl to dělník,

jenž právě pohřben jest.“

Zvon zmlk’; však staré kříže

dál modlily se z tmy:

„Odpusť nám naše viny,

jak odpouštíme my!“

A mně se při tom zdálo,

jak hrob to šepotal,

že celý svět ten širý

jak velký hříšník stál.