I. KOPERNÍK A GALILEI.

Kráčí v ráji po aleji

s Koperníkem Galilei.

Řeči vedou líbezné

o pravdě vždy vítězné.

„Nikým, ničím nezhroutí se.“

– „Jenom ráda opozdí se.“

Vtom Koperník zastaví se.

„Jaký hluk to na dálku?“

– „To má Berlín kutálku.“

„Ovace, či revoluce?“

– „Slyším jenom prudce:

Hajl! Hajl! Hajl náš vůdce!

Naše slunce!“

„Pozor! Megafon!‘‘

– „To již mluví on.“

„Víc než slunce jsem já vám.

Slunci pevný oběh dán,

točí se kol druhého,

a já kolem žádného,

zato všichni kolem mne,

Italie, Anglie –

zkrátka, všichni kolem mne.“

„To zní věru dojemně,“

Koperník dí velebně.

„Řeč ta není nenáročná.“

– „Neroztaje jí však točna.

Mnohem líp to říká kvočna,

když běhavá jako rtuť

vodí drobná puť-puť-puť.“

A dál oba slavněji,

dál jdou nebes alejí.