I. Kraj byl pustý. Ku obzoru

Kraj byl pustý. Ku obzoru

orný táh’ se pruh,

u noh v skalin nízkých svoru

močál v bahno tuh’;

zlaté blatuchy se chvěly

cestou, kam jsem šláp’,

dál na jedné noze bdělý

u splavu stál čáp.

Nikde ani duše živé,

já tu – tam ten pták;

ve západu záři snivé

jen se tavil mrak.

Vřel mou duší osamělou

sešlapaný cit,

bouřil, vířil silou celou,

chtěl se vyslovit.

Ale komu? – Nemám druhů,

ani družky též!

Sám tu bloudím v světa kruhu,

kolem blud a lež,

přetvářka zlá s čapkou blázna,

sobství bez mezí,

zisku na peníz dlaň prázdná,

tyran s řetězy.

Napad’ František mi svatý,

lidmi zneuznán,

v srdci oheň lásky vzňatý,

jak šel v pustý lán;

kázal rybám, kázal ptákům,

čím vřel a co chtěl,

sestře luně, bratřím mrakům

všecko pověděl.

Nemám ovšem jeho lásky

ani přízně k všem,

jeho stigmat, ani vrásky,

postů nocí, dnem,

nemám ani síly mnoho

v svatém horlení,

jíž pad’ tónu do jednoho

Tvůrce, stvoření!

Však též nemám hrdou pýchu,

státi sám a zvlášť,

stoicky se halit v tichu

ve mlčení plášť,

ni k těm, již mne poranili,

zlobu nemám, hněv,

mám jen zbytek slední síly,

mroucí v srdci zpěv.

Nuže tedy, naposledy

v světa hluchý šum

zni, co utkal pavouk šedý

z přediva mých dum;

tož jak patřím v sklonu síly

v světa spád a rej,

zazpívám – ty, bratře milý,

čápe poslouchej!