I. Krutý osude! ty druhu velkých duchů,

Krutý osude! ty druhu velkých duchů,

hrobe smělých plánů Krista, Napoleóna –

buď mi vítán, že mne, tebe nehodného,

sleduješ svým zkázným, titánským přec krokem.

Nehledím-li na tě takým smělým okem

jak ta vzdorná pýcha ducha slovutného,

jehož hluchá síla kácí s hrda tróna,

snesu přec ty rány světového ruchu.

Vzhůru, mutný duchu můj! neboj se zkázy,

třeba v hlubiny tě věčné hanby hází –

pomni na svůj krásný, velký cíl:

tvá to vina není, že jsi marně žil! –