I. LÁSKO...

plameni,

skrytý drobnou jiskrou ve všem živém,

čekající na slavnou, svatou chvíli,

kdy život, posvátný, věčný vítr,

vanoucí přes vrcholky i skrytými údolími,

probudí tě ke vzplanutí – –

Lásko, plameni

spalující vše živé,

ty, který dáváš rozkoš,

aby bylo sladko zachovávati a dávati život,

ty, jehož zákonem je božská nutnost,

ty, jenž neznáš formulí a předsudků – –

Lásko, plameni,

který nekonečné požehnání dáváš těm,

kteří srdcem pokorným slaví tvoje vítězství,

a poslušně kteří obětují tobě sebe na slunci –

a který chudobou a žízní trestáš ty,

kteří domýšlivě a rouhavě tebe zapírají

a pokálejí oltář tvůj v srdci svém – –

Lásko, plameni,

kolikerou řečí mluvíš ke mně!

Prvními výkřiky tvými zvoní uvolněné ledy,

hučí vzdutá hladina jarních vod.

Vaneš z otevřeného lůna zorané země.

Padáš v ně se zrnem a zpěvem skřivaním.

Chvěješ se na zlatém předenu nití slunečních,

když za dne staví si ptáci hnízda,

a člověk zajišťuje sobě potravu, útulek.

Dýcháš za noci květem, chvějícím se na stromě

a přijímajícím plodonosný pel.

Šeptáš prvými listy, zpíváš trylky ptačími.

Proudíš tajnými vodami pod zemí,

i drobounkými cévami bylin.

A jako vítězný zvon biješ,

hlaholíš hymnem beze slov,

voláš neznámými, ale srozumitelnými výkřiky,

ševelíš krví, proudící k srdci,

béřeš do své horké, neobsáhlé dlaně

člověka

a rozezpíváváš jeho bytost k písni nejvítěznější.

Lásko, plameni,

moje srdce je pokorno,

a tvůj oltář v něm nedotčen.

Klaním se ti, vyznávám tě,

ty, který jsi zdrojem všeho dění,

všech popudů i činů veškerenstva.

Lásko, plameni,

bdím, abys věčným ohněm byl v mém srdci.

Pojďte všichni a modlete se se mnou

pokorně a důvěřivě.