I. Ó, Lásko, v bojích nepřemožená,

Ó, Lásko, v bojích nepřemožená,

ty vítězná, jež obejímáš světy,

ty písni tragická a hymno nebešťanů,

jen víc a víc

kol skrání mých

svým křídlem obrovským se vznášej v letu plesném!

Ty, kterás zrodila se z bílé pěny mořské,

Ó, Afrodito Anadyomene,

ty žhavě bělostná,

jak tehda v dávnověku,

když při východu krvavého slunce

jsi vstala z vln, Ó usměvavá, krásná,

tak vyvstala jsi náhle mládí mému...

Já pln byl prázdnot. Hluché propasti

dnů všedních, bezbarvých

a nebolestných, nesladkých a pustých

v mém nitru zely, temná byla noc...

A ty jsi přišla, rozžala tam hvězdy,

a ty jsi přišla – a nad ledem mým

se rozepiala v slávě zlatisté

zář severní...

Ó, Lásko, v bojích nepřemožená!

Ty vítězná, jež obejímáš světy!

Mé asfodely byly plny světel,

mí snové bledí v purpur oděli se,

a ty jsi šla nad jarním lánem duše,

a ty jsi šla ve vítězném svém kroku,

a zazněl zpěv, sta ptačích hrdel jásala,

sto motýlů se rozletělo modrem,

a já jsem pokleknul.

A duše má

tě přijala a tebe plna byla...

To nebyl zázrak májového dne,

jenž rozprchne se v prvním mraku noci.

To nebyl záchvěv dávno zmlklých strun,

jenž náhle zazní, aby opět ztich'.

To byla slavná píseň velké lásky,

jež v bouřné vibraci mých nervů spletí hřměla,

jež jako blesk do stromu žití sjela,

a zapálila oheň nekonečný,

jak vatra planoucí ku bezmračnému nebi,

a nezhasínající...

Ó, Lásko, v bojích nepřemožená!

Žij, plaň a jásej, vzrůstej a se vzmáhej,

dny moje proměň v svátky světlaplné,

a chraň mne, chraň mou snivou milenku,

by byla ke mně laskavá a sladká,

jak jarní vánek, jak med jarních květů,

chci tobě obětovat nejčistší své písně,

chci za ni k tobě vroucně vždy se modlit,

Ó, Lásko v bojích nepřemožená,

ty vítězná, jež obejímáš světy!