I. Má je!

V mé duši jasno! Nebe otevřeno.

Před trůnem klečím, bych se zpovídal;

tak krásnou jsem Tě nikdy nevídal,

ó žel, že nemám pro své city jméno.

Však Ty, co nemůž’ býti vysloveno,

snad v zraku přečteš, který touhou vzplál,

snad na rtu zočíš, který zumlkal,

když zvolati chtěl k Tobě: Má buď, ženo!

Kararský mramor kouzla zrakův nemá,

a malíř tvoří, žel, jen ústa němá!

Kdo Tebe pojme, vtělený sne ráje?

Jen ten, kdo v pýše varyta se chopí

a srdce báj v strun šumný jásot ztopí,

by zapěl světem hrdé slovo: Má je!