I. Má paní, ze svých samot,

Má paní, ze svých samot,

ze svého ticha přicházím,

a nesu vám svůj nekonečný obdiv.

Kdo to mluví, básníku, vašimi ústy?

Kouzlo jakési, dobře známé

záhybům duše samotářovy,

a přece tak nové, vaším veršem teprve domyslitelné –

kdo jste vy, že zasaháte v nejhlubší skryty

a směle otevíráte je svému zraku,

by pohroužil se a vylovil nejdražší perly?

Ze svých samot, ze svého ticha volám k vám,

ač rozpačit, přec musím říci vám,

že váš kouzelný verš dotkl se

těch hloubek skrytých, kterým určen je,

a duše moje sama teď olovnicí stala se,

jež směle odhodlala se měřit hloubky vaše.

Klesá, klesá – kde je dno vaše?

Vy veliká a silná, – hle, mne obdiv jal,

já vaší síly, vaší krásy nezměřím.

A jsem snad sám, jenž ví o síle té,

jíž veršem nezrazujete, jež patří životu vašemu.

Má paní, ač jsem neznám vám,

přec zachtělo se mi Vám psát,

a vy, která tak směle noříte se do hlubin mojí duše,

vy nezazlíte mi, vy pochopíte,

co znamená mi, říci vám, že jsem,

a že jsem vaším dlužníkem.