I. Máji, – máji, dobo blahá,

Máji, – máji, dobo blahá,

milostných snů věčný zdroji,

kolikrát jsem prosnil tebe

sám a sám jsa s láskou svojí!

Milosti sen krásný je sen,

něžný květ je, svět to velký,

dříme-li se v lůně lásky,

velkých činů roditelky.

Nade mnou se nebe klene,

utajeně chví se loubí:

chvějíť se v něm sny mé dávné

vymknuvší se duši z hloubi.

Nasta květů v jarním luhu

steré jsou mé lásky vnady,

a ten potok věčný čilý

lásky proud je věčně mladý.

Modré nebe, jaré loubí,

potůčku i květné sady:

aj což ve vás složeny jsou

věčných písní věčné sklady.

Zvučí ve vás písně lásky,

znějí vámi mocné zpěvy,

jež kdy pěli statní hoši,

jež kdy pěly české děvy.

Ba že celá’s jediný zpěv,

zpěv vší lásky, slávy, vzdechů,

vtělená ty věčná písní,

zpěvná krásná vlasti Čechů.

Což jsou tvoji slavíkové

pouze z velké písně tóny,

aj což zrodila’s již písní

každým jarem miliony!

V lese dlím na tichém mechu,

z květných sadů zní sem píseň

a mou duší tane vlast má – –

její sláva – její tíseň. – –

Zpěvná vlasti, děvo zpěvná

v širém světě osamělá,

proč se hruď tvá vždy jen smutnou,

dumnou písní rozechvěla?

Proč se nevrací ti sláva,

proč ti není jara více,

proč v svých písních od pravěku

plačící jsi zezulice? – – –

Tichý zpěv teď z dáli tane,

jako stín by z dávných časů: – –

naslouchej vždy pěvče český

v úctě svaté tomu hlasu:

Slyšíš ohlas doby zlaté,

doby jarní, zpěvných vděků – –

pohleď v šerou tuto dálí,

pohleď v lůno lepších věků: