I. Mater Dolorosa.

Lehounké mraky nebem táhly,

vítr vál tichý, poletoval kolem,

vzduch čistý byl, a neobsáhlý

ten prostor slunečními zářil svity,

jež bily o skal hrdovzdorné štíty,

a hruď mi plnil nevystihlým bolem.

Zadumán stál jsem na vysoké Tatře.

Zrak nadšením se leskl patře

tu velebnosť a vnadu přírody,

té věčné divokrásné přírody.

Klid vryl se do skal, v prsou však jsem cítil

žár plamenný, jejž pohled vznítil

té svůdné přírody. I zřel jsem zdravou

se lesknouť zelení hor úpatí,

ze kruhu lesa vísku zářiť smavou,

a nad ní štíty – obři zubatí

své hrdé povznášeli čelo

v kraj blankytný. Tu jen se tmělo

modravých vrchů dumné objetí

tak dojemné, jak reci zakletí

by snili tam. A v středu jejich Tatra,

ta mohutná a vážná Tatra,

jen prostovlasá, něma, bosa,

a v oku stkví se tichá ranní rosa.

Jak bujný orel bystroletým zrakem

duch do roklí se bílým snášel mrakem

té dumné přírody. I zřel jsem těsně

tu skálu vedle skal se pnout

a shlížeť se jak dětském ve sně

v zrcadle jezer zticha šeptavých,

v kolébce vlnek čistých, modravých,

jak sama kosť jich tvář i oud

a čelo jejich od věčnosti časem

jak posněženo stříbrným už vlasem.

Náš vůdce děl: „Tam – hleďte v zad –

ční Gerlochovka, pravý kolohnát,

dál Kriváň, řada mořských ok,

ah! hleďte, orel nad ním letí výš – –

teď stále vznáší se, teď klesá níž –

hle, patřte! – už je malý jako brok – –

Tam Krakov leží, viděť Wawel hrad,

tu Lesná valí se a tvoří vodopád,

tu Slavkovský, tam Polský hřbet –

tam – Babiagóra – – dál už cizí svět!“

Já však jsem snil jak v lese tichý bor.

Ne na jména, já do duše těch hor

jsem patřil, na štíty a stráně

a divou bouří proryté jich skráně,

v ty propasti a skalisk hlubiny,

kde mořských ok vždy planou rubíny.

Mně zdálo se, že Tatra,

velebná Tatra zmučená je žena,

co ku nebesům v utrpení stená

a po spasení pátrá.

Ňadrama hřeje před mrazem své dítě,

sníh pokryl ňadra, mráz kol zuří lítě –

„Bože můj, kde jsi?“

Skalistá stěna –

ona tu klečí, přes hlavu její

studení větři tajůplně vějí:

„Bože můj, kde jsi?“

A ona klečí – údy zkameněly,

jezírka slzí zůstaly,

sněhem jí vlasy zabělely,

a oči zmrzly v krystaly...

A divoko to bodlo srdce moje,

že na těch štítech, kde jsem volnosť hledal,

lid s okovy své ruce ke mně zvedal,

jež spoutali mu bez čestného boje

jen jako vrazi, ne jak vítězové.

A bolestně to stáhlo prsa moje,

že volnosť svatá ve vzduchu jen plove,

jen jako fénix zazáří nám v žití,

však na zem bídnou nesmí sestoupiti.

Mlčely skály. Teskně větry vanuly,

a svity sluneční, jež tiše planuly,

se leskly v mořském oku

jak bolesť v slzném toku.