I. Matka Husova.

Tak, tak jen vidím tě: je malá světnička,

jak do dnes ještě po venkově bývá,

na lávku u kamen usedla matička

a maně k oknu v myšlénkách se dívá.

Ta hlava sestárlá je prací, starostí,

vlas řídký tulí se k té vyschlé skráni,

vybledlý měkký zrak už jaksi zvyklostí

se krčí v tichém lesku odříkání.

A ruce sepjaté na život složila,

v němž nový život hýbati se cítí,

a vážně, pobožně, jak by se modlila,

na minulé i příští myslí žití.

Své svatby vidí den. To bylo v neděli.

Na nebi leskla se už večernice.

Po tanci pod lipou, po hlučném veselí

šla s mužem poprvé sem do světnice.

Šla, květy ve vlasech, on v drsné dlaně své

tisk chvějící se horkou ruku její,

a oheň příštích chvil se z duše mladistvé

lil červení po drobném obličeji.

Na prahu stanuli: a náhlá tesknota,

strach před neznámem duši její jaly,

jakoby vzdechy, krok příštího života

ze šeré jizby temně zaznívaly...

V prosbě a důvěře tu ruce sepjala

a rety vroucí modlitbou se chvěly –

co dole děvčata vesele zpívala

a pištci pronikavě k tomu pěli. –

Pak vidí řadu dní a měsíců a let

v šedivé jednotvárné chůzi,

a jimi plynul tak ten její malý svět

bez otřesů i radostí i hrůzy.

Při práci na poli jí zmozolnila dlaň,

osmáhla líc a povraštilo čelo,

rozšafnou selkou teď se stala plachá laň,

a požehnání na jich práci dlelo.

Za letních večerů na lávce před domem

sedala v kruhu žen a hovořily

o prostých zájmech svých, o novinkách, jež sem

ze vzdáleného světa zabloudily:

jak císař po čtvrté se slavně ženil zas,

a jakou sílu má ta nová paní –

podkovu rozlomí, tác zlatý stočí v ráz

a stůl prorazí udeřením dlaní;

jak císař zbožný je, prý kostel vystavil,

jehožto střecha samou mědí kryta,

a z Němec do Prahy jak v slávě dopravil

šat Veroniky, rámě světce Víta.

A za dnů nedělních, kdy slunce lesklý pruh

v sváteční náladě pad’ do světnice,

sedali u stolu, ona a její druh,

o dnešním slově božím hovoříce:

ji dojal Rozsévač, jak z klína zrní bral

a sil a sil. Jen jedno zrnko malé

se v půdě uchytlo a strom pak vyrůstal

a ptactvo na něm pělo k boží chvále;

jí smutku pocitem se srdce zachvělo

nad Zrnem hořčičným, tím zrnkem drobným,

jež musí umříti, by k slunci vyspělo

v rostlinu s požehnáním stonásobným;

pak život Mariin ji poutal. Viděla

ji, dívku hnědých zraků, tmavých vlasů,

prostičkou, venkovskou, poselstvím anděla

zdviženou do slávy a nebes jasu;

a matkou zřela ji. S ní žila její ples

i hrdé štěstí... Jen to utrpení divé

na vrchu Golgaty jí lilo v duši děs:

„Proč nedals, bože, matce umřít dříve!...“

A šla ta řada dnů a měsíců a let

v šedivé jednotvárné chůzi

a jimi plynul tak ten její malý svět

bez otřesů i radosti i hrůzy.

Šla časem na pohřeb tu známých, příbuzných,

na svatbu, na křtiny – jen jizba její

ta prázdnou zůstala, tam nezněl dětský smích,

pláč, capot nožiček. A beznadějí

se hruď jí vlnila, když podzimkový klid

na pružné začal dýchat tělo:

když ruce scvrkaly, když bujný vlas jí říd’,

zapadla ňadra, žloutlo čelo.

Než bůh byl milostiv jak v Starém zákoně

k Isáka matce: žije její děcko;

to bude pozdní květ v podzimním záhoně

krev její, naděje a žití všecko.

Sní, že to bude syn; a že je bohem dán,

buď bohu dán co obět čistá;

po světci Křtiteli ať nazývá se Jan,

jenž všude hlásal příští Pána Krista.

Ať z něho dobrý je a dokonalý kněz

dle slova písma zbožným k potěšení;

snad faru dostane a celá jeho ves

v něm bude otce ctít; a při modlení

za otce, za matku své prosby vyleje,

a Kristus Pán je přijme přelaskavě

a dvěma dušičkám milostně dopřeje

koutečku v nebeské své slávě – –

Ať jí se podobá – ne dnes, však v onen čas,

kdy ještě hladké bílé líce měla,

veselý hnědý zrak a hustý tmavý vlas,

jenž kudrnatil se jí kolem čela...