I. MEZI NEBEM A ZEMÍ
Křesťanský svět zarmoutí se,
až se dočte truchlé zprávy,
že se Pánu zalíbilo
na Věčnost mě povolat.
Dosti jsem se nabojoval,
nazápasil, nahromoval,
ale nyní po vichřicích
věčná radost čeká mě...
Křesťanovi nábožnému
není se co smrti báti:
smrt jest pouze poukázkou
na sedadlo do Nebe.
Tichá smrt má způsobila
odpůrcům mým hlučnou radost:
jaký jásot, když smrt skosí
udatného vojáka!
Tři noci a tři dny pili
po mé smrti nepřátelé,
do němoty opili se
odpůrcové křesťanští.
Po třídenní slavné pitce
hodovníci přišli k sobě:
slavný pohřeb vystrojili
bojovníku padlému.
Slavný pohřeb vystrojili,
jaký pouze vystrojiti
v Čechách padlým hrdinám svým
vystrojit zná vděčný lid.
Do dvou rakví uložili
ztuhlé pouzdro mojí duše:
vnitřní rakev byla z dubu,
svrchní byla kovová.
Zlatým klíčem uzamknuli
těžké víko mojí rakve,
jako vězně zavřeli mě
na klíč v tmavou celu mou.
Jako vězně zavřeli mě
do dvojité rakve těžké:
bezstarostně chtěli spáti,
abych nazpět nemoh’ již.
Těžkou drahou rakev z kovu
do zlatého vozu dali,
a šest koní, černých koní
volně táhlo zlatý vůz.
Ulicemi, kudy průvod
v němém smutku slavně kráčel,
slavná obec povolila,
aby za dne hořel plyn.
Jaký přepych, myslil jsem si,
za dne takhle plýtvat plynem!
Na Věčnost však každý křesťan
člověku rád posvítí!
Na sta věnců vavřínových
se stuhami hedvábnými
od přátel i od nepřátel
nesla mládež malebně.
Jaké kouzlo scénické to!
Na dálku se vskutku zdálo,
jakby háje vavřínové
samy v před se sunuly.
Za vavříny ve skupinách
malované nesli štítky,
aby každý přečíst si moh’,
jaká byla živnost má.
Jaký nápad podařený,
tyhle štítky malované!
Ještě v rakvi, dobří lidé,
vašim štítkům jsem se smál...
Slavný mrtvý jako kupčík
má své štítky malované,
a na štítkách malovaných
napsáno má zboží své:
Káva, cukr, svíčky, syrop,
mýdlo, ocet, šafrán, česnek,
sádlo, máslo, škrob a soda,
borovička, čaj a punč.
A tak naše mládež zlatá
na štítkách mé zboží měla:
Satira a Poesie,
Kritika a Muzika.
A za lesem štítků kráčel
mohutný sbor zdatných pěvců;
pěvci pěli táhlé písně,
chmurné písně pohřební.
Avšak, Bože, odpusť hříchu,
jaké svrasklé plody ducha
tyhle táhlé chmurné písně –
tyhle zpěvy smuteční!
Pravda, tyto svrasklé plody
hluchým mrtvým určeny jsou,
ale jaký mor to strašný
na truchlící příbuzné!
Za zpěváky pluky spolků,
zdatných spolků vlasteneckých,
osmistupem, v stejnokrojích,
volným krokem kráčelo.
Každý spolek vlastenecký
měl svůj prapor vlastenecký,
zahalený černým flórem –
hustým flórem smutečným.
Černé flóry čistým vzduchem
plynuly jak babí léto,
na zvonicích všemi zvony
duté hrany zvonily...
Hospodine nad hvězdami,
jaká tichá slavná radost,
je-li člověk slavným mrtvým
v milém našem Království!
Jakých poct se člověk dočká
po smrti své mučednické,
jak po smrti milý národ
uznalým a vděčným je! –
Za spolky se vážně nesl
mnohohlavý sbor duchovní:
samí skromní moudří lidé,
úctyhodně živeni.
V buclatých svých bílých rukách
žluté měli voskovice;
slunce, plyn a voskovice
na Věčnost mi svítily!
V patách sboru duchovnímu
šest kráčelo granátníků,
urostlých a silných mužů
jako jedle vysokých.
A šest těchto granátníků,
štíhlých jako jedle v lese,
na mužných svých bedrách neslo
ocelovou Lyru mou.
Který slavný vlastenec měl
tenhle nápad režisérský,
aby nesli granátníci
ocelovou Lyru mou?! –
A za šesti granátníky
jiných šest šlo granátníků,
rovněž štíhlých jako jedle,
jako jedle vysokých.
Lyra moje ocelová
třeskným hromem byla těžká,
granátníci jako hory
střídati se museli.
Každým mžikem putovala
Lyra moje ocelová
se statečných šesti beder
na statečných beder šest.
Za Lyrou a granátníky
devět Mus šlo v bílých řízách;
staré babky šeptaly si,
že prý jsou to ženy mé!
Devět panen jako z cukru
v dlouhých bílých čistých řízách;
každá panna měla v ruce
palmu věčně zelenou.
Jaký nápad symbolický!
šeptám sobě v rakvi tmavé;
za života, stará vojno,
hezké Musy míval’s rád!
Za Musami v bílých řízách
zlatý vůz se lehce vznášel;
v zlatém voze křišťálovém
pěkně jsem si hověl já.
A za vozem křišťálovým
se sklopenou smutnou hlavou
osiřelý, zamračený,
těžce kráčel Pegas můj.
Do smuteční těžké látky
oděli mé drahé zvíře,
takže, chudák, připadal mi
jako šosák v županu.
Srdce moje pukalo mi,
když jsem viděl oře svého
kráčeti jak v pantomimě
za mou rakví kovovou.
Válečnému oři v patách,
jak operní hrdinové,
různé slavné autority
okázale kráčely.
Lesklé zlaté těžké řády
na červených stužkách pestrých,
třpytily se na kabátech
autoritám slovutným.
V průvodu též ubíral se
Leschinger, muž srdcem vzácný,
který vzorně knihy tiskne –
vzorně na dluh čeká též.
Zamyšleně za mou rakví
dobrák Edvard v slzách kráčel,
neboť vždy jsem správně platil,
kdykoli jsem drobné měl!
Různé slavné korporace,
hudební i literární,
s prapory a fangličkami
za mou rakví hrdě šly.
Vlastenečtí vrstevníci
ze všech sil se přičinili,
aby pohřeb bojovníka
měl výpravu baletní!
Pane Bože, myslil jsem si,
smíchy jsem se v rakvi svíjel,
Ráj a Nebe v Čechách umřít,
ale Peklo v Čechách žít! –
Požár slunce uhasínal
za horami zelenými,
když Výpravná hra národní
k hřbitovu se blížila...
Vše to mohlo slavně skončit,
důstojně a vlastenecky,
kdyby Pegas pověstný můj
nebyl býval mrcha pes!
Před branami hřbitovními,
ve svém černém dlouhém fraku,
jako střela vymrštil se,
počal tlouci kopyty.
Divoce a strašně zadkem
kolem sebe vyhazoval,
do autorit bil a mlátil
kovanými kopyty.
Fangličky a praporečky,
zlaté řády se stužkami
mžikem v prachu jako smetí
na silnici ležely...
Vlastenecké korporace
rozprchly se na vše strany;
umělecké korporace
zatínaly zuby své...
A tak strašně skončil pohřeb
bojovníka národního;
mnoho bylo poraněných,
a též mrtvých několik. –
Ve zmatku a rychlém spěchu
těžká rakev dvojitá má
v jícen hrobu hlubokého
rychle byla spuštěna...
Slunce shaslo... vzešly hvězdy...
V němém hrobě dříme tělo...
Moje Já však hvězdnou nocí
před Boží se nese Trůn – – –