I. Mluvčí lidu.

Koho jaktěživo nešimralo v kříži,

věru poslancem se nestal bez obtíží;

leč kdo běhá za lokálkou, div si nohou nepoláme,

a kdo nemá vlastní zdání – neboť zdání klame –

kdo má dobrou hubu a ramena hybná,

ten ví, co je synekura mnohoslibná!

Nežli Šlupka dodělal se kariery,

protlouk všecken život, kde je který,

do školy i za ní chodil v pronevěře,

až jím i sám páter Špulc vyrazil dvéře.

Potom vrh se v uměleckou kolej,

na jevišti dělal krále a pod ním byl holej,

a že jeho divadelní sláva

jako všecka polní tráva

zapustila kořeny tak mělce,

počal kořiti se paní ředitelce.

Ředitelka brzy živě splatila mu lásku,

ředitel však – ten ho vyhnal z Thaliina svazku!

Co měl počít hrdina můj? Raneček si svázal,

ředitelka pekla buchty a on nohy mazal.

Do Prahy se dostal fechtem,

a co našel, to chyt nehtem:

v jednom dávno zmírajícím na úbytě plátku

najali ho za točila k svému kolovrátku.

A byl Vám to kolovrátek! jak jen počal kdákat,

celý národ podle něho musil pěkně skákat!

Ale nebyl hrdina můj nikdy pro to v chládku,

on měl samé šoupačky jen ve svém kolovrátku!

On jen hafal, nikdy nekous, on krev nemoh vidět,

on se musil před cizinou, co nás nezná, stydět;

jakmile jen o muzice šťouchli se dva v boky,

on před světem hned to svedl na patoky.

Ach, ty šosy, dlouhé šosy, ty patronské šosy,

sliny mu vždy z huby tekly – šťasten, kdo je nosí!

Ach, ty šosy, dlouhé šosy dělaly naň dojem,

že je musil, jak je viděl, líbat s nepokojem!

A když už se shýbat uměl, jak se u nás sluší,

vynik brzy – dlouhým nosem a maličkou duší.

Mlčet uměl jako ryba, a pro vlastnosť tuto,

bylo na něj také záhy s hora vzpomenuto:

chtěj nechtěj se musil nechat za poslance zvolit,

v klubu pěkně hlavou kejvat, s nikým nezápolit,

když potřeba, hodně tleskat, hodně přešlapovat,

syčet, mlčet, kašlat, řečníkovi gratulovat,

zkrátka – s proudem plovat

a na konec v časopisech dát se vymalovat.

Sem tam někdo hleděl na to sice trochu zmámen,

co se děje v našem klubku,

ale celek jásal, že zas máme jednou Šlupku,

a „Svatobor“ objednal prý z Vídně už mu kámen.