I. Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí.

Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí.

Z něj zírá na mne něha Tvojí tváře

a srdce Tvého jas a teplá záře,

jen črty drobné zašlé nebe věstí.

Proč zadumán vždy musím v duchu plésti

ten věnec pomněnek, jež v ranní páře

kdys sbírali jsme, nežli od oltáře

dal osud ruku Tvou kýms jiným vésti? –

Trud do srdce jak mha mi padá maní,

a čelo pálí v třesoucí se dlani,

a v osud věřím, jenž nám shýbá týlo.

Tvůj ret byl mým... Zda srdce Tvoje zlaté

mám dosavad, se tážu kolikráte.

Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo?