I. Moře pojímá mne v náruč svou,

Moře pojímá mne v náruč svou,

zanáší, zanáší touhu mou;

jak mocně dmou se ty hlubiny,

jak útrob mých divo-pustiny.

Hrajte si mnou vlny žehravé,

nezkolíbáte vy srdce to mé! –

Ach, přenesmírná ty hladino,

bludných ty duchů dědino,

poznáváš pěvce raněného,

na širom světě samotného?

Zdaž písni jeho porozumíš

a souzvučně s ním pozašumíš?

Již doufám, družné vlny tvoje

že pochopí ty dumy moje,

že sdělí labským je vlnám

a českým, rajským dědinám; –

Labe zašeptá je družce svojí,

Vltava pak drahé Praze mojí.

Jí pak sdělí místo políbení

od mé duše vroucí pozdravení.

S bohem, děvo, ty rozkoši má,

nevěrné moře mne pojímá

a nese dále ke končinám,

kde budu věčně, ach věčně, tak sám.

Nikdo mi tam z nich těchy nedá

v mém nitru jen prázdno a vně noc šedá,

to prázdno, to zajme jen hluboký žal –

a však, vlny, neste jen dál mne a dál!