I. Můž’li tichá radost snést se v duši moji,

Můž’li tichá radost snést se v duši moji,

stalo se dnes skutkem tvojí zásluhou...

Octl jsem se nad života zdroji,

napojila’s duši ubohou...

Z achatové číše, na jejímž dně leží

zapomnění bolu, podala’s mi pít,

zkalené mé oko zbystřilo se svěží,

všecko plně cítit, pochopit...

A než osvěžená ústa „Díky!“ řeknou,

pohled v tahy tvoje všecko dopoví:

Sama podivíš se, v růžové jak změknou

řinčící mé těžké okovy...