I. My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,

abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si

zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské,

tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy,

mezi a nad nimi, podle silnic a tratí

bzučíme monotonně, neznajíce touhy ni chtíče,

studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati,

napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče

k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je,

vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány

přes všechno, co strmí, i přes všechno, co zeje,

k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány,

zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení

do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché,

docela pohříženy ve snění, jež sněním není,

jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché

bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká,

ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale,

zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká,

den ze dne stejné a přece den ze dne jiné stále.

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,

pavouka civilisace necitelné tvoříme sítě

nad centry horečné práce i myšlenky gigantické,

z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě,

svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů

přímými svazky svými, protínajícími se kříži,

černými paprsky temných, mlčících reflektorů,

jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží,

valem se šíří ty naše sítě jak na vodách kruhy,

od centra k centru si podávají kovové ruce,

od obzorů k obzorům napínají slepé své duhy,

chapadly drnčícími venkov uchvacujíce prudce;

my, z ohnisek Západu rodem a vyšlé z jeho dílen,

na Východ táhneme neodvratně a směle,

a, dokud kraj bude na globu, jenž pod nás není schýlen,

a všechny kontinenty nespočinou cele

v studené náruči naší jak v čeřenu obrovitém,

nám není dáno stanouti: táhneme délkou, táhneme šíří

k tropickým pralesům, k džunglím, za ledů polárních svitem,

táhneme tiše a vytrvale, nebozezy, pionýři!

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,

jsme kovové ruce moderní souvislosti,

věrné a spolehlivé, rychlé a energické,

lhostejně řadíme ke zlu dobro a k neřestem cnosti,

k činžáku palác, klášter k bordelu, dílnu k dílně,

ke městům města, venkov k metropolím, lid k lidu;

dní horečně pracujících a nocí okoušejících vilně

stíráme rozdíly a zabraňujeme klidu;

ve vteřinu každou bleskem pojíme s národem národ,

mozky a srdce jejich, bursy a ministerstva,

všechno, co země lidskému rodu a lidský si posílá rod,

se slepou objektivností neseme z čerstva;

v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky,

jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi,

v jediný chorál vítězný harmonisujeme ryky,

rázy a rachoty práce, řinčení zlata i mědi,

a ve hřmějící abychom internacionálu spojily světy,

když nad mořem zvítěziti ukázalo se radno,

v kabelech, sdruženy a do kaučuku vklety,

mlčky jsme sestoupily okeánem až na dno.