I. Mží... Dlažba mokrá... Střechy jen se lesknou.

Mží... Dlažba mokrá... Střechy jen se lesknou.

Z mdlé ruky péro padá, v duši tesknou

se neodbytná upomínka vrací

jak v stará hnízda v novém jaře ptáci.

Sním... Zavru oči... Po silnici jedem’,

sta kopretin jen svítí v poli šedém,

svět šedý dnes a jen ty květy svítí,

k nám z niv a příkopů a tak se třpytí,

že vítězně dne smutek přemáhají...

Tou září jejich jedem’ jako v ráji,

jejž viděl Milton v snu, kde beze ruchu

šlo tisíc andělů a světlých duchů

po velké louce zkvetlé, někam... v dáli.

Dík! – Vzpomínky nás dosud nezklamaly...