I. N. R. I. (I. Cíl.)

Jak hora obrovská, v mhu skryta tajemnou

tam v dáli nesmírné se zdvíháš přede mnou

a pneš Svou hlavu vzhůru

nad šíré kraje kol, nad lesy, propasti,

nad města, pustiny, nad mořské oblasti,

ku hvězdám, do azuru.

Já kráčím zadumán a hledím na Tebe,

jak stojíš nehybný a čníš až do nebe

a skrýváš obzor celý.

A ptám se v pochybách: „Ach, zdali možno jest,

bych jednou pronikl tím labyrinthem cest,

jenž od Tebe mne dělí?“

I stanu na chvíli a ohlížím se zpět,

kde celý všední ten, však krásný, známý svět

z mhy ranní na mne kývá;

a znovu srovnávám, co již jsem vykonal,

ten malý cesty díl a ohromnou tu dál,

již ujíti mi zbývá.

A zase pohlížím v dál onu tajemnou,

kde v mlze šedivé se tmějí přede mnou

Tvé gigantické rysy;

a znovu ptám se zas: „Ach, zda jen možno jest,

bych někdy pronikl tím dlouhým pásmem cest

a došel k Tobě kdysi?“

Zda smetu překážky v prach rukou vítěznou?

A nemožnosti hráz nesmírnou, železnou

zda přeletím jak ve snu?

Zda mi se podaří bez strachu, závrati

po strmých srázech Tvých se k vrchu vydrati?

Či snad již cestou klesnu?

Vše jedno – půjdu dál! Ač vím, že cesta ta

je dlouha, neschůdna, je pusta, proklata,

že snad se končí v hrobě,

ač vím, že kráčím v trud, ve mdlobu, v neštěstí,

že zplodí každý krok mi nových bolestí –

já půjdu, půjdu k Tobě!

Já půjdu. Půjdu vždy: za jitra úsvitu,

za jasu denního i luny za třpytu

já stále půjdu chvatně.

A nic mne nezdrží: žár půldne, noci chlad,

ni bolest, únava, ni žízeň, ani hlad –

já půjdu neodvratně.

Ať pouhý přízrak jen, přec s touhou plamennou

chci stále kráčeti tou cestou kamennou

a k Tvému vrchu spěti,

a bez oddechu jít, ať cesta daleka,

a všeho chci se vzdát, co blaží člověka:

mír, láska, žena, děti...

O, kterak miluji to tiché údolí,

kde klasy šeptají, kde ptáci šveholí,

kde rybák plete sítě,

kde drobné chaloupky jsou v lukách rozsety,

kde říčky na březích jsem kdysi před lety

si hrával jako dítě!

Ó, kterak miluji ten malý, skromný dům,

kde okny nízkými je vidět k nebesům

a slyšet lesa šumy!

Ó, jak ji miluji, tu chudou světnici,

kde, jinoch, spřádal jsem si, štěstím zářící,

své nejkrásnější dumy!

A vše to opustím a nepohlednu zpět

na drahá místa ta, kde prvně zřel jsem svět,

a ztajím slzu v líci,

a navždy ztrativ snad vše, co jsem miloval,

cizími zeměmi vždy k Tobě půjdu dál,

má sfingo volající! –

Mám dobré rodiče. Co pro mne zkusili!

Co vychování mé je stálo úsilí!

Co vytrpěli pro mne!

Vím, že mi dali vše: řeč, Boha, vědu, chléb,

svých rukou mozoly, svých srdcí každý tep,

své každé přání skromné.

I je chci opustit. Syn jejich jediný

chci v bolesť, útrapy jich vrhnout šediny

a v stáří bezútěšné...

a hluchý k prosbám jich, k jich bolu netečný,

jen za Tvým přeludem, můj vrchu báječný,

své kroky řídit spěšné!

A ještě, ještě cos. Bezcitná Venuše

mi bělostný svůj prst vložila do duše,

a něco, co v ní spalo,

co sotva tušil jsem, nač myslit jsem se bál,

cos velkého jak Bůh – jas, život, ideál,

v mé duši náhle vstalo.

Já hořím, miluji! V tmu noci, v denní zář

mne všady provází ta krásná, bílá tvář,

ty dlouhé vlasy plavé...

Má láska velká jest jak moře bez hrází

a čistá jako jas, jejž slunce rozhází

na nivy usměvavé...

I ji Ti v oběť dám! Nechť bolesť veliká,

nechť štkáním zoufalým se srdce zalyká

ve vlastní krve nachu:

chci rukou ukrutnou ze srdce hlubiny

ji vyrvat, první květ opojné květiny,

a zašlapat ji v prachu.

A půjdu, půjdu dál – přes trudu bodláčí,

přes bolné vzpomínky, jež nutí ku pláči,

přes nepřátel zášť podlou.

Byť pouhý přízrak jen, s heroa velebou

já půjdu za Tebou, vždy, věčně za Tebou,

za Tebou, za svou modlou!

Což na tom, předčasně, ve stálém zápase

že nitky stříbrné mi kmitnou ve vlase

a tvář mou zryjou vrásky?

že půjdu sám a sám v ten zápas zběsilý?

že snad mi nesvitne ve mdlobu úsilí

ni jeden paprsk lásky?

Což na tom, lidé snad že v tvář mi naplijí,

mne zmučí, v posled snad mne na kříž přibijí?

že celá cesta k Tobě

snad krví šlépějí mých bude poseta?

že snad i památka má bude prokleta

i tráva na mém hrobě?!

Jen Tebe dostihnout! Pak zapomenu rád

té práce, únavy, těch kroků myriad,

jež pro Tebe jsem kráčel;

pak zapomenu rád všech trudů, bolestí,

života bez klidu, bez lásky, bez štěstí,

jímž pro Tě jsem se vláčel!

Jen Tebe dostihnout!! S Tvé výše závratné

jak Mojžíš s Neba kdys, zřít, v kráse úchvatné

jak leží dole země!

Pak třeba zahynout. Pak třeba nepoznán,

jak hvězda zapadnout v nesmírna oceán

a na vždy zmizet v temně!

Jen tebe dostihnout!!! Jen na mžik, na chvíli,

jen jak když květu tkne se křídlo motýlí – –

Pak třeba vykrvácet!

Neb – skokem posledním se vyrvat nahoru

a, v ruce třímaje žerď svého praporu,

se střemhlav v propasť skácet!