I. N. R. I. (II. Cestou.)

Šel poutník cestou sám. Šla cesta středem skal,

na kterých jen tu tam se netřesk zelenal,

neb černal, šeřil, rděl se slabý povlak mechu.

Byl parný letní den. Vzduch dýchal plameny,

jak výhně sálaly skal šeré kameny.

On však se neohled’ a kráčel v stálém spěchu.

Hůl silnou v pravici, tvář k zemi skloněnu,

v niž splýval hnědý vlas ve dlouhém pramenu,

zrak upjat před sebe, do prázdna, v neurčito,

tak šel. A nevzhledl, když na krok před ním pták

se křikem, polekán, se vznesl do oblak.

Šel, hlavu skloněnu a oko v půdu vryto.

Jen občas hlavu zdvih’ a upřel oko v dál,

kde v mlhách obzoru se před ním rýsoval

štít hory obrovské, tak příkrý, černý, děsný;

a v očí hlubinách mu divný svitl jas...

Pak tiše povzdychl a sklonil hlavu zas

a kráčel jako dřív, tich, pohřížen jsa ve sny.

Šel. Bylo poledne, a slunce na vlasy

mu zář svou sypalo, v jichž vlnách hrála si

zlatými přísvity a mihavými stíny.

Šel. Den se chýlil již a slunce do tváře

mu přímo zíralo s hor dálných oltáře

a oranžovou zář ve skalní metlo klíny.

Tu teprv zůstal stát. Vzdych’ sobě z hluboka,

střás’ kadeř, jejíž proud mu dral se do oka,

a rouchem setřel pot, jenž po čele mu splýval.

Pak na zem hodil hůl a znaven, vysílen

na blízký balvan kles’, kde shrben, nachýlen

pak zůstal seděti a před sebe se díval.

A chvíle míjely... On stále seděl tak,

tvář dlaní opřenu a roztržitý zrak

kams upřen ztrnule, do prázdna, v neurčito.

A bolesť, zemdlenosť a únava a hlad

a beznaděje stín, jenž v duši se mu klad’,

to všecko v jeho tvář tu chvíli bylo vryto.

V tom – odlesk červánků snad v tvář mu zasvitl –

jak ze sna těžkého by náhle procitl,

vstal, rozhledl se kol... Hle, slunce zapadalo!

Zem, nebe, hroty skal i strží hlubiny,

vše krví hořelo, vše kvetlo rubíny,

jak širé okolí by požárem se vzňalo.

On stál jak okouzlen, tak dojat zjevem tím,

že líce ruměnec mu zbarvil pohnutím,

že v očích pohaslých mu jasné hvězdy vzplály,

že na mžik zapomněl na hlad i únavu

a zřel jen zlatou báň se ztrácet v modravu

a zem se zardívat a žeřavěti skály.

Tak, v duchu poznesen kams v dálku oblačnou,

se kochal pohledem v hru světla zázračnou,

jak dítě s úžasem se noří do pohádky.

Pak náhle, jak by mrak mu výhled zaclonil,

neb v duši jiný sen se jemu vyronil –

se prudce odtrhl a obrátil se zpátky.

Tu před ním v údol svah se táhl neschůdný –

to cesta, kterou šel už mnohé, mnohé dny –

poušť plná balvanů a krytá šedým prachem.

A nad tím rozpínal se obzor východní,

v němž západ odrážel lesk svojích pochodní,

však marně namáhal se potřísnit jej nachem...

Tam za tou pustinou, v té oblohy skryt taj,

tam někde leží as ten drahý, rodný kraj,

ten koutek útulný v tom údolíčku bílém,

kde spatřil poprvé na nebi slunce plát,

kde vše jest ukryto, co měl kdy v světě rád,

a jejž on opustil jda za svým dálným cílem...

A tu se zamyslil. A známé obrazy

mu v duši vyvstaly. Zřel stromy na hrázi,

zřel blýskat lesem třtin se vodu stříbropěnnou,

zřel děti v pestrých hrách se honit po březích

a slyšel jejich křik a slyšel jejich smích

i píseň rybáka nad sítí rozestřenou.

A zas mu před zrakem se nový obraz vznes’:

ve stínu večera zřel rodnou svoji ves

i rodný domek svůj, tak malounký a bílý,

a venku, před domkem, na nízké lavici

své viděl rodiče – zřel matku plačící

a otce, chmurnou tvář jak v dumách v dlaně chýlí.

A zas to zmizelo, a zas zřel jinou chýž –

se srdcem bušícím k ní v duchu kráčel blíž

a malým okénkem se do světnice díval.

Zřel ji. Ó, jasně tak zřel krásnou líci tu,

jak mramor zářící, jak růži rozvitu,

i bujný, zlatý vlas, jenž po šíji jí splýval.

U lože seděla. Jí proti u dveří

muž statný, osmahlý svou skromnou večeři,

chléb s mlékem, pojídal a spravoval své sítě.

A ona skláněla se často potichu

nad lož’, kde dřímalo jak rosa v kalichu

na měkkých poduškách sen libý drobné dítě...

Tak jasný obrázek, tak milý na pohled...

A on tu před ním stál tak rozrušen a bled,

jak kdyby u nohou mu propasť zela rázem,

jak touha mohutná by v náruč sevřela

a k nebi povznesla jej křídlem anděla,

a s výšin nebeských jej náhle svrhla na zem.

A cosi volalo naň hlasem lákavým:

„Kam jdeš? Co podnikáš? Vždyť všecko to je dým!

Vždyť žiješ jednou jen a život tak je krátký!

Vždyť cíl tvůj nemožný, tvá cesta daleka!

Vždyť štěstí, štěstí jen je cílem člověka...

Tak přec se vzpamatuj, ó postůj, vrať se zpátky!“

A zas to volalo: „Vždyť ty přec dobře víš,

že tam v té vesnici svým celým srdcem tkvíš,

že všecko štěstí tvé tam skryto v jedné chatě;

a tady, kam ty jdeš, zde potkává tě jen

strasť, bolesť, zoufání, vždy, stále, každý den –

a dostihneš-li cíl, víš, co tam čeká na tě?“

Co čeká? opáčil. I obrátil se zas.

Za vrchů temeny už maják slunce zhas’,

a jenom tmavá krev už po obloze tekla.

A v rudém pozadí, jak černá příšera

se hora zdvihala ze stínů večera,

tak chmurná, posupná jak sama brána pekla.

Na jejím vrcholu, jenž rděl se krvavě,

dav lidu nesčetný stál, hlava na hlavě,

a v středu zástupů cos ku obloze čnělo...

Hle, velký, černý kříž!... Ve smolnic zákmitu

na jeho ramenech, ó, hrůzo! přibitu

zřel vlastní postavu, své vlastní nahé tělo!!

Při tomto pohledu jej taký pojal děs,

že jak by zasažen byl bleskem, v písek kles’,

tvář zaryl ve svůj háv a ležel beze hnutí....

Už západ dohořel, hry barev překrásné

se rozplynuly v šer, jak oheň uhasne,

když vítr zalehne veň v divokém svém vzdutí.

Když povstal, očima, v nichž vlhký chvěl se třpyt,

se rozhled’ pátravě. Snad chtěl se přesvědčit,

zda neměl na blízku kdes svědka svého bolu.

Pak postál zadumán. Nač myslil? Kdož to ví!

Jeť vráska nemluvna a slza nepoví...

Stál, jak by v pochybách a hleděl do údolu.

Jen krátký okamžik tak nerozhodnut stál,

zrak upjat k východu, jenž zvolna usínal

na prvním soumraku, v par prvních lehkém šatě.

Pak náhle sebou trh’, hůl svoji z písku zved’ –

krok jeden, druhý pak... a pevně kráčel v před –

výš, vzhůru, k vrcholu, ku kříži, ku Golgatě!