I. N. R. I. (III. Magdaleně.)

Magdaleno, hvězdo moje bílá,

jediná, již jsem kdy pláti zřel,

jež mi v duši kouzlo lásky vlila;

myslíš, že jsem na tě zapomněl?

Myslíš, vzdálen za horami, lesy,

vzdálen všeho, co jsem svým kdy zval,

že již nevím, že tam v dáli kdesi

žije někdo, kdo mne miloval?

Myslíš, když se nevídáme více,

když už nikdy nehladím tvůj vlas,

když už nikdy nelíbám tvé líce,

že tvůj obraz v duši mojí zhas’?

Ty se mýlíš, mýlíš, drahé dítě!

Vždy a všude, v davu nebo sám,

ve dne, v noci, večer, na úsvitě,

často, často tebe vzpomínám.

V jitrech rosných, kdy vše plá a voní,

kdy má země na rtech ptačí smích,

často mním, že zpěv tvůj vzduchem zvoní

a tvůj úsměv září v nebesích.

Ve dne, když mne cestou mdloba schvátí –

nikde ani chýše v dohledu –

náhle tebe před sebou zřím státi,

kyneš, voláš na mne: „Ku předu!“

Večer, když si u studánky sednu,

zástup veských žen mne obklopí,

mezi nimi stále hledám jednu...

Touha pak mé srdce zatopí.

Když pak v noci znaven v lože klesnu,

v spánku říš se vznesu oblačnou,

častokráte vídám tebe ve snu:

mladou, milou, krásnou, zázračnou.

Potom sním, že u mne ležíš, drahá,

že mne tiskneš ve svém objetí...

Žhavý paprsk závratného blaha

duší mojí bleskem proletí.

Probudím se, zmaten hledím kolem...

Sen můj krásný v temno noci pad’.

Sám tu ležím s touhou svou i bolem,

z lože mého vane na mne chlad.

V také chvíli všecko jest mi ničím,

hruď mou sevře nevýslovný žel.

Sepnu ruce, na loži se vztyčím,

prosím Boha, abych zapomněl! –

Často, často vzpomínám si na tě,

vzpomínati budu do smrti,

vzpomenu i cestou ku Golgatě,

pod křížem, jenž div mne nezdrtí.

Až mne chopí katanova ruka,

až mne hřeby na kříž přibijí,

zjev tvůj sladký v děsná moje muka

bude zářit květem lilijí.

Budu pníti, z ran mých krev se valit,

oko moje bude zhasínat;

bol však nesmí duši moji kalit –

na tebe si budu vzpomínat.

Kol mne všecko, všecko zmizí v mlze,

jenom tebe uzřím, anděle!

Na své tváři ucítím tvé slze

a tvé žhavé rety na čele.

Až pak všecky opustí mne síly,

hlava ztěžka klesne k ramenu –

Magdaleno! v poslední té chvíli

ještě jednou tebe vzpomenu!